20 let Antidivadla

Co naděláme, je to tak. K radosti jedněm a vzteku druhým je nám v březnu 2014 vskutku dvacet. Pokud všechno poletí tak rychle, přesuneme se co nevidět z prken divadelních na prkna jiná, jak procítěně říká Martin Krátký alias Kraťas, a všem to bude u řiti, jak suše glosuje Hans Paur alias Kňour. A co těch dvacet let pro nás znamená? Vlastně nic zvláštního, převrat se nekoná a Země se točí dál svým tempem.

Dvacet let Antidivadla znamená hodně, ale ne víc, jak řekl David Charvát. Pokud se na časový úsek zaměříme z hlediska dějin, které jsou všem ukradeny, vyplují zajímavá a antidivadelně nepatřičná srovnání… Takže Antidivadlo už trvá stejnou dobu jako tzv. první republika a nechvalná normalizace, Antidivadlo trvá déle než obě světové války, dokonce déle než obě světové války dohromady. A nutno poznamenat, že jsme napáchali podstatně méně škod. Trváme déle než války husitské, déle než válka krymská či slavná tereziánská válka sedmiletá. Ovšem do války třicetileté máme daleko, natož pak na boje řecko – perské nebo punské. Ale pryč z válčišť do krajů jiných. Existujeme déle než slavná obrozenecká Bouda, déle než pověstná Maova kulturní revoluce, déle než Gorbyho  perestrojka.

Za ty roky si člověk těžko zapamatuje všechny pochvaly a urážky, které nám byly adresovány. Většinou jen tak prošuměly našima ušima a protekly sklenicemi v hostinci U Kohoutů. Přeslazená chvála nás neobloudila, stejně jako nás neodradilo nakyslé hanění. Čas ukázal známou pravdu, že za jakýmkoli extrémem se vždy skrývá něco nezdravě osobního, jak pohotově pronesl Zdeněk Němeček, když postával se svým houslovým stínem ve tři ráno sám v (pro něj) neznámém baru.

Jedno přirovnání však zmínit musím. Je tak nevšední, že ač bylo zpočátku myšleno negativně, už tenkrát jsem se mu od srdce zasmál a uznal jeho originalitu. Po letech jsme si s Davidem Brabecím u bábovky, kterou uhnětl z kuřecího, na toto pojmenování vzpomněli. Ačkoli jej dotyčný člověk vyřkl kdysi dávno v našich ještě pionýrsky anti-antidivadelních dobách a poté, co nás zhlédl jen jedinkrát a nikdy více, shodli jsme se, že se časem proměnilo z polohy negativní do polohy mnohem přijatelnější, ba velmi trefné a nám činící potěšení. A co že ten člověk tehdy řekl? „Antidivadlo? To je divadelní Černobyl.“

Jan Sojka

Kadaňský nálet (trojblog Paura, Sojky a Brabce)

Antidivadlo si opět vyrazilo do velkého světa. Tentokráte 90 000 m na sever, konkrétně do Kadaně. Já, rozený pecivál, jsem zvědav, jak všechno dopadne.

Sešli jsme se v divadle pro všechny věci – lopaty, kolečka a žebřiňák k tomu. V obličeji nikdo radost neměl. Každý očividně dlouho ponocoval, takže si své kostýmy a rekvizity narval do pytlů pod očima.

Jeli jsme dvěma auty. Posádka prvního automobilu: Socha, Charvy a Brabčák jako řidič. Jiná varianta opravdu možná není. V druhém autě jsme uvízli já, Kraťas a řídil Zdenda. Aspoň se tak tvářil. Začínali jsme se těšit.

Já se cestou konečně učil text a Kraťas se Zdendou si jen opakovali, co dávno zapomněli. Poté jsme uvažovali, který z vysídlených domů by byl na léto ten nejkrásnější. Bohužel ani jeden, všechny se rozpadly, jen co jsme projeli.

Jan Paur

Honza začal nadějně, o to nic. Samozřejmě neví, že se do Kadaně vracíme po třech letech. Nemůže si to pamatovat, chuděra, tehdy nebyl ještě na světě. V našich dvou autech jsme vezli pásmo „Sraz flegmatiků“, takový mimoplzeňský výběr z naší antitvorby. Ubytováni jsme byli v areálu františkánského kláštera i přesto, že kastelán ve Zdeňkovi Němečkovi okamžitě rozpoznal arcilotra a neznaboha. Povolení ke vstupu nedostal, proto jako jediný po vystoupení jel nocí zpět do Plzně.

Nyní něco hrachu do divadelní polévky. Hráli jsme v klubu „Střelnice“, útulném sklepení upraveném pro komornější kulturní akce. V rohu jeviště měl sice starosta uskladněno něco metráků brambor, což ale nevadilo. Aspoň bylo co metat po neukázněném diváctvu. David Charvát si jako talisman omotal kolem krku živého pásovce a David Brabec konečně odmontoval  ze své kytary výbušný systém. Poslední dobou těžce nese, když mu kdekdo hrabe do strun. Martin Krátký alias Kraťas o tom ví své. Už přišel o tři ukazováky a půl palce.

A co poznamenat k samotnému vystoupení? Bude lepší předat žezlo třetímu králi.

Jan Sojka

Vidím, že je třeba uvést vše na pravou míru. Takže: do Kadaně jsme byli pozváni já a Zdeněk Němeček, abychom odehráli několik písní – takový milý malý recitál. Když se o tom dozvěděl Honza Sojka, rozhodl, že bez Antidivadla ani ránu a pojede také. Záhadným způsobem přemluvil Davida Charváta, který kvůli vystoupení v Kadani zrušil svou účast na futsalovém turnaji. Poté si Sojka vyměnil několik sprostých SMS s Paurem, který odmítal jet z důvodu reprezentace na 168. kole slam-poetry. Pod pohrůžkou vyloučení z Antidivadla nakonec svolil. Chudák kluk. Nakonec navštívil zpovykaný Sojka haciendu páně Krátkého, kterého k účasti na výletě nepřesvědčil slovy, ale vymknutím kolene, se kterým musel herec Krátký týden poté na operaci.

Když se v Kadani Zdeněk Němeček dozvěděl, že nepůjde o koncert, ale o představení tu a tam proložené kuplety (a Sojka, Charvát, Krátký a Paur vskutku nejedou jen jako fanoušci), sbalil housle a odjel ještě před začátkem představení. Nic nepomohly nářky pořadatele, že lidi chodí „hlavně na něj“. Zbytek Antidivadla obstál se ctí, bar vypit, historické jádro ušetřeno.

Za týden má údajně Zdeněk Němeček v Kadani sólový koncert, nechce nás tam ani jako diváky. Prý je vyprodáno...

David Brabec

Krakovské střípky

Sláva a věhlas plzeňského Antidivadla nezadržitelně roste, západočeská metropole je mu již malá, a tak čas od času musí oblíbený ansámbl podniknout umělecký výpad do zahraničí. Měl jsem tu čest zúčastnit se posledního Drang nach Norden, tedy polské anabáze do Krakova/nach Krakau. Jako literární kritik a bohemista jsem Antidivadlo doprovodil se svou přednáškou o Karlu Michalovi na turné, které proběhlo mezi 25. až 27. říjnem 2012. Pozornou hostitelkou nám po celou dobu krakovského pobytu byla Jitka Lukášová, jež působí na tamním institutu slovanské a lužickosrbské filologie při Jagellonské univerzitě.

S Antidivadlem tam… Cestovali jsme vlakem ČD, lehátkovým vozem, což do značné míry charakterizuje průběh celé cesty. Pokud by se někdo bál, že „romantika svého druhu“ je u Českých drah již minulostí, můžeme ho uklidnit – není. Takže lehátka jsou pořád jen 170 cm dlouhá, tvrdá, povlečení štípavé a erární polštáře až neuvěřitelně špinavé. Kdo si vylosuje lehátko u stropu, musí počítat s předspánkovou akrobacií ve volném prostoru. Nemusím asi zdůrazňovat, jak rádi jsme druhý den v Krakově vagónové kupé opouštěli a padali do náručí polských bohemistek, které nás přišly na nádraží přivítat. S kartónovou cedulí s nápisem „Antidivadlo“, jako v americkém filmu…

První pokusy o komunikaci – lze je sice oddalovat, spoléhat se na nonverbální dorozumívaní, ale jednou stejně přijde okamžik, kdy se návštěvník pokusí o komunikaci s domorodcem. Ono legrační severoslovanské nářečí neznaje, rozhodl jsem se otestovat němčinu. Reakce byla rychlá a jednoznačná: Germány tu rádi nemají. Ale jak jsem vypozoroval, mohlo být i hůř, kdybych se býval byl pokusil o ruštinu. Zachraňoval jsem to nakonec angličtinou, kterou zejména mladí vládnou velmi dobře. Ještě bych vyzdvihl ochotu domorodců poradit: běžně se stávalo, že oslovený Krakovan nevěděl ani na co se ptám, ani jakou řečí mluvím, ale poradil vždy ochotně…

Přednáška, autorská čtení – česká kultura má v Polsku dobrý zvuk, takže bylo na čem stavět. Karla Michala místní studenti samozřejmě neznali (ne nadarmo jsem do titulu své přednášky vtěsnal označení „zapomenutý humorista“), ale kombinace autorova dramatického životního osudu a nakažlivého humoru, s nímž se posluchači mohli seznámit formou krátké textové ukázky, udělala své; minimálně se polští bohemisté nenudili. Autorské čtení Sochy a Charvyho prokládané Brabčákovými songy pak uzavřelo oficiální, akademickou část našeho pobytu. Myslím, že ke spokojenosti obou stran.

Zapiekanky a spol.: Pokud je člověk kulturní barbar, zajde v Krakově do místního McDonalda a objedná si cheese s kolou. Pokud barbarem není, vyrazí raději do ulic s cílem objevit dosud nepoznané gastronomické zážitky. A že v Krakově bylo co objevovat: zapiekanky, které člověk koupí na každém rohu a může jimi spolehlivě zahnat hlad v libovolnou denní či noční hodinu, vydatná polévka žurek s pokrájenou klobásou, masový bigos… Polské pohostinství si udržuje velmi vysoký standard a je škoda, že většina Čechů si polskou kuchyni spojí ledva s nákupem levných polských potravin v Tesku.

Polské bohemistky – čtenář jistě velkoryse odpustí genderově nekorektní vyjádření, ale pravda je krutá: mezi polskými bohemistkami jsem zaznamenal jediného muže, maximálně dva. A ani jeden z nich s námi nešel večer posedět. Takže směle dál v machistickém tónu: Na krakovské studentky bohemistiky se nejen hezky kouká, ale dobře se s nimi i konverzuje, o všem a o ničem, jejich čeština je přitom bez legrace velmi dobrá. Polské pivo a vodka pak pozdě večer či brzy ráno výrazně přispívají k vytvoření té správné atmosféry. Krakov chodí věru pozdě na kutě.

Krakovské tramvaje – ne nadarmo se říká, že veřejná doprava spoluutváří ráz každého města. Krakovské tramvaje (modré) jsou rozmanité, od nejstarších typů odhadem z 50. let až po nejnovější typy s moderním designem. Na radnici zřejmě úřadují osvícení páni, neboť se snaží udržet v provozu i ty nejstarší typy, které ještě mají „duši“. Jízdenka se kupuje v automatech, kde jsou veškeré informace k dispozici jen v tom legračním severoslovanském nářečí…

Krakov – Z jedné poloviny Paříž, z druhé Vídeň. Půvabné město s historickou pamětí a atmosférou, která návštěvníka pohltí, ať dotyčný chce či ne. Město plné kostelů, galerií, kaváren, pomníků, pamětihodností. Zbytky židovského ghetta, fabrika Oskara Schindlera. Ale také průmyslová periferie, stovky aut, neustálý ruch, lomoz a stěží dýchatelný vzduch. A samozřejmě také Visla, která městu dává v některých místech až neuvěřitelně pražský ráz.

Antidivadlo na scéně: Závěrečnou tečku za polským tažením obstarává vystoupení Antidivadla v místním studentském klubu Re. Podzemní betonový sál připomínající protiatomový kryt (nebo to byl protiatomový kryt?) plný k prasknutí, mezi přítomnými se šušká, že tolik lidí nepřišlo o den dřív ani na Viewegha… Projekci Klystýrů střídá opravdové divadlo, na scéně se objevují Socha, Charvy, Brabčák. Snažím se vystoupení dokumentovat a v zápalu focení zapomínám, že první skeč uzavírám já příchodem na jeviště. Doktore! Doktore! Doktorééé! Inu, jeder Anfang ist schwer…

S Antidivadlem zpět… Cesta zpět je vždy méně zábavná: není nač se těšit, peněženka zeje prázdnotou, hlavou se honí zcela profánní myšlenky o návratu do všedního dne. Cestu do Plzně nám zpestřil sníh, který na konci října čekal málokdo, a několik lahviček polské vodky, která jistě potěší za každého počasí, leč v zimě dvojnásob. Pokusy o to zdřímnout si na běžném, tedy pro spánek naprosto nevhodném sedadle jsem prokládal, jak je u mě zvykem, úvahami o smyslu života, a pohrával si přitom s myšlenkou, že se do Krakova musím ještě někdy vrátit. Stojí to totiž za to.

Martin Šíp

Pár vět o mužích

Plzeňské Antidivadlo zastihujeme ve velkém „plnoletém“ jubileu, a sluší se tedy tvářit (alespoň na chvilku), že těmi jedinými arbitry umění jsou v plzeňské kotlině právě oni. Sami svůj inscenační styl definují jako směs „absurdního a černého humoru, ke kterému patří i původní písně“. Definice širokospektrá, obecná a bližší spíše pro ty, co se moc koukali na Monty Pythony a po nocích četli Ionesca či Becketa. Sami toho o sobě tedy mnoho neprozrazují a nutí zvědavce „aby se raději přišli podívat“. Tváří se tajemně, zlehčují úroveň představení a vypadají jako taková divadelní rarita svého druhu…Ale! Je nutné zmínit, že na současné české (potažmo slovenské) divadelní  scéně není Antidivadlo v ranku „pánského“ divadla jediné. Nejbližším uskupením jak generačním, tak tematickým je pražské divadlo VOSTO5. Určitě by nebylo od věci připomenout i Nvotovo bratislavské Túlavé divadlo či další ex-DAMU kapelu/kabaret Střídmí klusáci v kulisách višní a jejich Autobuf.

Vezměme si ale  na paškál ty věkově a inscenačně nejbližší. Jejich podobnost je pro všechny, co mohou srovnávat, zjevná, ale jaká je jejich diverzita, logicky vycházející z esenciálního zaměření členů těchto dvou souborů? Pražská VOSTO5 pracuje více s divadelními odkazy, obratněji řeší scénu i jevištní akci – ačkoliv ve svých výstupech pracují s „neherectvím“ či naopak velkou hereckou manýrou (která má záměrně vyznívat jako parodie herců „kumštýřů“). Ve svých hrách, skečích a kabaretech reagují na současné dění a často se obrací do historie. Kromě vlastních inscenací se věnují i jiným aktivitám - v minulosti kultovní Baráž na Óčku, v současnosti talkshow Kupé v lese po pražských kavárnách. Definitivně zde tedy vyplývá zásadní rozdíl mezi Antidivadlem a VOSTO5. Antidivadlo čerpá více z literatury, pointy jejich skečů vyžadují určitou sečtělost a vzdělání, blíží se spíše kabaretu „literárnímu“ než „divadelnímu“, a to zcela logicky, protože sami jsou aktivními autory. Umělecké východisko je tedy podobné, ale formální jevištní nástroje jsou odlišné. Oba soubory rády a s gustem do svých skečů zatahují publikum a dotváří tak dojem interaktivního a syntetického divadelního rukopisu. Ale každý po svém – zatímco Antidivadlo nutí své diváky požívat alkohol, tančit disko na jevišti či se nechat urážet jako zřícenina hradu, VOSTO5 rovnou vmanipuluje své publikum do rozhodování o dalším vývoji postav během představení. Diváci obou souborů by se tedy mezi sebou mohli v hledišti klidně vyměnit a troufám si tvrdit, že by se pobavili stejně, neboť i VOSTO5 počítá s poučeným divákem. Jejich „Stand´artní kabaret“ sestavený z improvizace nad pytlem oblečení na prázdném jevišti, jako by z oka vypadl leckterým scénkám plzeňského Antidivadla.

Obě divadla vznikla  přibližně ve stejném časovém údobí, a teď, v čase vrcholu kariér jejich hlavních protagonistů, už požívají určitého jména. A čím to, že to naše plzeňské Antidivadlo se tomu pražskému vyrovná a přesto za hranicí kraje o nich ví jen pár zasvěcenců? Ačkoliv se nám Antidivadelníci snaží namluvit, že se „nevyjadřují k současnému dění“, nevěřme jim, protože jakákoliv jevištní prezentace v konkrétním čase realizovaná v konkrétním místě automaticky reflektuje skutečnost a současnost. Jakékoliv divadlo je tedy divadlem současným! Možná by se z podstaty věci dalo spekulovat o „divadelním“ pohledu na tvorbu Antidivadla, které už ve svém názvu jasně definuje svůj vztah ke „kumštu“. Po letech hraní ovšem už ani u Antidivadla nemůžeme hovořit o „neherectví“. Jejich letité zkušenosti (díkybohu!) zanechávají na jejich projevu známku protřelých jevištních recitátorů a baletních mistrů. Kolektivnímu syntetickému projevu by jistě prospěla větší sehranost služebně mladších kolegů (kdy je jejich „neherectví“ opravdu nehrané) či naopak příliš profesionálně podanému projevu hostujících interpretů. Hraní na „nehraní“ je další známkou jejich autorského rukopisu. Scénografie a kostýmy jsou také poznamenány určitým absurdnem – záměrně se tedy hraje v oblečení pravděpodobně po mladších sourozencích, scéna je bohapustě chudá a špatně udělaná. V divácích to vzbuzuje  nonkonformní pocit, že tito pánové se dneska odpoledne nad pivem a tak po čtvrtém kousku se domluvili, že zkusí to divadlo. Jen tak nahrubo sepsali hospodské frky a  jali se před diváky ukázat svou nepřipravenost, neobratnost, hudební hluch a nebetyčné sebevědomí.

Vždycky si říkám, jaká je škoda, že je to plzeňské Antidivadlo takové peciválské – jednou za rok vylezou ze svých děr, obují škorně, zabalí si řízek a jedou „na štaci“ – bezcílně bez divácké strategie podle klíče „kdo nás pozve“, ale hlavně podle klíče nejklíčovatějšího „jestli se nám chce“. Sami o sobě tvrdí, že se berou s nadhledem, avšak je  snadné zaměnit nadhled za určitý druh tvůrčí pohodlnosti. Ono totiž být „regionální star“ není nic jednoduchého, ale na druhou stranu ani těžkého. Jak se říká, všechna sláva, polní tráva – a to platí v Plzni dvojnásob. Ale ještě chvilku bilancujme za náš věhlasný soubor – veřejně konečně přiznejme, že právě Antidivadlo je kromě Černíkových Evrybáb jediným plzeňským souborem, který má co mluvit do tendencí současného divadla a který by MOHL (kdyby chtěl) obstát v nadregionálním kontextu .

A co jim popřát do dalších 18 let: Více ctižádosti? Invence? Trpělivosti? Kázně? Diváctva? Lepší public relations? Audience development? Kdepak. Nic z toho pánové nepotřebují, všeho mají vrchovatě – snad jen aby se toho tučného narozeninového dortu příliš nepřejedli a nebolelo je břicho a hlava. A možná také doufat, že jednoho dne se z úpatí „kopce pod Antidivadlem“ odváží vylézt nahoru a rozhlédnout se, co se děje i jinde, za jinými „divadelními či antidivadelními kopci“, a my se pak dočkáme nadšených článků kulturních rubrik, kde se již nebude psát o „plzeňském Antidivadle“ ale stručně jen o „Antidivadle“, protože konkrétní místní přídomek již nebude v celorepublikových médiích potřebný.

Irena Velichová

Antidivadlo slaví osmnáctiny!!!

Ani v nejhorším snu mě nenapadlo, že když 16. března 1994 odehrálo Antidivadlo své první a vpravdě pološílené vystoupení v Polanově síni Městské knihovny v Plzni, budu po osmnácti letech smolit tento článek konstatující antidivadelní plnoletost. Zkrátka cesty múz, či spíše antimúz, jsou nevyzpytatelné! Že jsme tehdy měli v plánu odehrát jen jedno vystoupení pro přátele a hospodské kumpány, zní z dnešního pohledu jako prachsprostá výmluva…

Rozepisovat se při této příležitosti o Antidivadle, jeho humoru a poetice, nenese valného významu. Kdo nás zná, ví své, a kdo ne, nechť v neznalosti zůstane. Jako mnohem originálnější jeví se mi nápad zlehka načrtnout své současné kolegy tak, jak je vidím pouze já, tedy ryze soukromě a citově zabarveně a z jejich pohledu tudíž dozajista nespravedlivě. Tím spíše směle do toho a ani slovo stranou!

Vedle mé osoby, coby zakladatele souboru, vyčnívá jakožto služebně nejstarší člen David Charvát. Dámy jej budou znát spíše pod honosnými přezdívkami „vikomt“ či „sultán“, kterými se podepisuje pod milostnou a rovněž i obchodní korespondenci. Ve své bytosti je pan David naturelu filozofického. Když se nudí, zhasne, ulehne na zeď, počítá tmu a pronáší moudra typu: „Je li tma všude okolo, pak je jasné, že i já jsem tma.“ Rovněž odhadl, že Měsíc je přesně tak velký, jak vypadá. Toliko střídmě o Davidu Charvátovi.

Následuje tvrdý oříšek, ba přesněji paraořech, David Brabec. Je velmi hodný k okolí a ještě více k sobě. Často a rád se směje, obzvláště není li čemu. I tento David je velmi nadaný a ke všemu skromný. Jí úplně všechno a plně holduje magii ročních období. Například o zimě říká, že je to čas prejtu a jitrnic. Toliko o Davidu Brabci.

Nejzáhadnějším antidivadelníkem je Zdeněk Němeček, prokletý básník života a nenapomádovaný houslista. Propadl své vnitřní genialitě a podléhá bludu, že ho cosi nadpozemského pronásleduje. Z tohoto ne zcela pochopitelného důvodu nocuje na zemi a po svém bungalovu má rozestavenou síť zrcadel. „Až si ta bestie pro mě přijde,“ říká, „bude mou jedinou šancí, že ji zrcadla popletou a ona napadne toho nepravého… Ovšem i tak to budu já a z toho se nevyspím,“ dodává zasmušile. Tolik o tvorovi Zdeňku Němečkovi.

Na řadě je Martin Krátký, antipól svého jména. Je totiž neobvykle dlouhý od nosu až po paty. Tvrdí ke své obhajobě, že za tento svůj zjev nemůže. Obhajuje se marně, nikdo ho neobviňuje. Snad proto miluje horolezectví. „Není to pro přízemní lidi,“ holedbá se. Můžete ho potkat kdekoli a nikde. Poznáte jej podle beranice po předcích. Přeměnil ji v jakési hnízdo a chová v něm s opatrností sobě vlastní své city. Tolik krátce o Martinu Krátkém.

Posledním do party je věkově i člensky nejmladší Jan Paur. Na jevišti není mnoho vidět, a to i když deklamuje. Tento fakt Jana trýzní a nutí ho vystavovat své tělo paprskům slunečním i vycházejícím z lustrů, svítilen či baterek. Jako houba nasává světlo a doufá, že již brzy naplno zazáří. Tolik po světle bažícím Janu Paurovi a osmnáctiletém Antidivadle vůbec. Neděkujte, zatím ještě neodcházíme…

Jan Sojka