V síti s Antidivadlem XXXI.
Krakovské střípky
Sláva a věhlas plzeňského Antidivadla nezadržitelně roste, západočeská metropole je mu již malá, a tak čas od času musí oblíbený ansámbl podniknout umělecký výpad do zahraničí. Měl jsem tu čest zúčastnit se posledního Drang nach Norden, tedy polské anabáze do Krakova/nach Krakau. Jako literární kritik a bohemista jsem Antidivadlo doprovodil se svou přednáškou o Karlu Michalovi na turné, které proběhlo mezi 25. až 27. říjnem 2012. Pozornou hostitelkou nám po celou dobu krakovského pobytu byla Jitka Lukášová, jež působí na tamním institutu slovanské a lužickosrbské filologie při Jagellonské univerzitě.
S Antidivadlem tam… Cestovali jsme vlakem ČD, lehátkovým vozem, což do značné míry charakterizuje průběh celé cesty. Pokud by se někdo bál, že „romantika svého druhu“ je u Českých drah již minulostí, můžeme ho uklidnit – není. Takže lehátka jsou pořád jen 170 cm dlouhá, tvrdá, povlečení štípavé a erární polštáře až neuvěřitelně špinavé. Kdo si vylosuje lehátko u stropu, musí počítat s předspánkovou akrobacií ve volném prostoru. Nemusím asi zdůrazňovat, jak rádi jsme druhý den v Krakově vagónové kupé opouštěli a padali do náručí polských bohemistek, které nás přišly na nádraží přivítat. S kartónovou cedulí s nápisem „Antidivadlo“, jako v americkém filmu…
První pokusy o komunikaci – lze je sice oddalovat, spoléhat se na nonverbální dorozumívaní, ale jednou stejně přijde okamžik, kdy se návštěvník pokusí o komunikaci s domorodcem. Ono legrační severoslovanské nářečí neznaje, rozhodl jsem se otestovat němčinu. Reakce byla rychlá a jednoznačná: Germány tu rádi nemají. Ale jak jsem vypozoroval, mohlo být i hůř, kdybych se býval byl pokusil o ruštinu. Zachraňoval jsem to nakonec angličtinou, kterou zejména mladí vládnou velmi dobře. Ještě bych vyzdvihl ochotu domorodců poradit: běžně se stávalo, že oslovený Krakovan nevěděl ani na co se ptám, ani jakou řečí mluvím, ale poradil vždy ochotně…
Přednáška, autorská čtení – česká kultura má v Polsku dobrý zvuk, takže bylo na čem stavět. Karla Michala místní studenti samozřejmě neznali (ne nadarmo jsem do titulu své přednášky vtěsnal označení „zapomenutý humorista“), ale kombinace autorova dramatického životního osudu a nakažlivého humoru, s nímž se posluchači mohli seznámit formou krátké textové ukázky, udělala své; minimálně se polští bohemisté nenudili. Autorské čtení Sochy a Charvyho prokládané Brabčákovými songy pak uzavřelo oficiální, akademickou část našeho pobytu. Myslím, že ke spokojenosti obou stran.
Zapiekanky a spol.: Pokud je člověk kulturní barbar, zajde v Krakově do místního McDonalda a objedná si cheese s kolou. Pokud barbarem není, vyrazí raději do ulic s cílem objevit dosud nepoznané gastronomické zážitky. A že v Krakově bylo co objevovat: zapiekanky, které člověk koupí na každém rohu a může jimi spolehlivě zahnat hlad v libovolnou denní či noční hodinu, vydatná polévka žurek s pokrájenou klobásou, masový bigos… Polské pohostinství si udržuje velmi vysoký standard a je škoda, že většina Čechů si polskou kuchyni spojí ledva s nákupem levných polských potravin v Tesku.
Polské bohemistky – čtenář jistě velkoryse odpustí genderově nekorektní vyjádření, ale pravda je krutá: mezi polskými bohemistkami jsem zaznamenal jediného muže, maximálně dva. A ani jeden z nich s námi nešel večer posedět. Takže směle dál v machistickém tónu: Na krakovské studentky bohemistiky se nejen hezky kouká, ale dobře se s nimi i konverzuje, o všem a o ničem, jejich čeština je přitom bez legrace velmi dobrá. Polské pivo a vodka pak pozdě večer či brzy ráno výrazně přispívají k vytvoření té správné atmosféry. Krakov chodí věru pozdě na kutě.
Krakovské tramvaje – ne nadarmo se říká, že veřejná doprava spoluutváří ráz každého města. Krakovské tramvaje (modré) jsou rozmanité, od nejstarších typů odhadem z 50. let až po nejnovější typy s moderním designem. Na radnici zřejmě úřadují osvícení páni, neboť se snaží udržet v provozu i ty nejstarší typy, které ještě mají „duši“. Jízdenka se kupuje v automatech, kde jsou veškeré informace k dispozici jen v tom legračním severoslovanském nářečí…
Krakov – Z jedné poloviny Paříž, z druhé Vídeň. Půvabné město s historickou pamětí a atmosférou, která návštěvníka pohltí, ať dotyčný chce či ne. Město plné kostelů, galerií, kaváren, pomníků, pamětihodností. Zbytky židovského ghetta, fabrika Oskara Schindlera. Ale také průmyslová periferie, stovky aut, neustálý ruch, lomoz a stěží dýchatelný vzduch. A samozřejmě také Visla, která městu dává v některých místech až neuvěřitelně pražský ráz.
Antidivadlo na scéně: Závěrečnou tečku za polským tažením obstarává vystoupení Antidivadla v místním studentském klubu Re. Podzemní betonový sál připomínající protiatomový kryt (nebo to byl protiatomový kryt?) plný k prasknutí, mezi přítomnými se šušká, že tolik lidí nepřišlo o den dřív ani na Viewegha… Projekci Klystýrů střídá opravdové divadlo, na scéně se objevují Socha, Charvy, Brabčák. Snažím se vystoupení dokumentovat a v zápalu focení zapomínám, že první skeč uzavírám já příchodem na jeviště. Doktore! Doktore! Doktorééé! Inu, jeder Anfang ist schwer…
S Antidivadlem zpět… Cesta zpět je vždy méně zábavná: není nač se těšit, peněženka zeje prázdnotou, hlavou se honí zcela profánní myšlenky o návratu do všedního dne. Cestu do Plzně nám zpestřil sníh, který na konci října čekal málokdo, a několik lahviček polské vodky, která jistě potěší za každého počasí, leč v zimě dvojnásob. Pokusy o to zdřímnout si na běžném, tedy pro spánek naprosto nevhodném sedadle jsem prokládal, jak je u mě zvykem, úvahami o smyslu života, a pohrával si přitom s myšlenkou, že se do Krakova musím ještě někdy vrátit. Stojí to totiž za to.
Martin Šíp