Něco málo o panu Charvátovi

Znám ho vlastně odjakživa. Brouzdal chodby stejného gymnázia jako já a v batikovaných kalhotách, kterými se kromě něj mohli v oněch časech chlubit jen členové bigbeatové kapely Sifon, platil za frajera.

Potkával jsem ho i na sportovních kolbištích, a to vždy v týmu soupeře. Jako já holdoval fotbalu, futsalu, florbalu a fandil bandy hokeji. Dalším místem, kde jsme se pravidelně střetávali, byla informacemi nasáklá půda Západočeské univerzity. S neskrývanou libostí si při přednáškách doktora Bavlny a doktorky VejH2O sedával za mě a upřeně mi hleděl do týla.

Vůbec mě tedy nepřekvapilo, když se zcela nenuceně zjevoval i na vysokoškolských seancích, večírcích a mejdanech, dokonce i na těch, které jsem osobně pořádal. Málo platné, zjevoval se vždy a všude.

Vše vyvrcholilo jednoho hladového rána v mém studeném studentském bytě. Obudil jsem se se sousedovým zakokrháním a po namrzlém linoleu se popaměti šoural navštívit jistou místnůstku. K mému zděšení odtud cosi temně zahučelo: „Obsazeno!“ Zhruba po třičtvrtěhodině se ozvalo spláchnutí a s úlevou ve zpocené tváři vylezl on.

„Půjčím si tvou žiletku, pěnu a pemzu,“ oznámil, aniž by na mě popatřil.

„A moje kalhoty bys nechtěl?“ pokusil jsem se o zoufalou ironii.

„Jestli mi budou,“ odvětil a zuřivě zatřepal pěnou. Nebyly mu. Přesto je nosí dodnes. Batika je dle jeho slov mrtvá móda a on, David Charvát, chce žít.

Jan Sojka

Já a Antidivadlo

Honza Sojka mi v minulém příspěvku pěkně zavařil, neb tentokráte budu muset s pravdou ven. Kolik jen nade mnou přeletělo bezesných nocí, kolikrát jsem se převracela na posteli a nervózně odpočítávala dny, které ještě zbývaly do odevzdání článku…

Já a Antidivadlo.

Proč? Za co? Čím to? A za kolik?

Občas, ve volných chvílích, když sedím na parapetu a dívám se do ulic, vzpomínám, kterak se to vlastně přihodilo. Kdy jsem o Antidivadle slyšela poprvé. Možná na radách Plzeňské neprofesionální scény, kterých se kluci s železnou pravidelností neúčastní, možná na půdě Západočeské univerzity od jejich velkého fandy Doc. PhDr. Vladimíra Novotného, Ph.D.

S jistotou však mohu tvrdit, kdy a kde jsem poprvé antidivadelní muže spatřila na vlastní oči. Loni 20.února v kavárně Jabloň na veřejném čtení pánů Sojky a Charváta. Vlastně mě na ně přivedla moje máma, která si přála, aby se jí Honza podepsal do svých Podzimních lidí. Nebránila jsem se, ten člověk na přebalu knihy vypadal tak vyděšeně, až to ve mně vzbuzovalo lítost.

Čtveřice podivných rumcajsů předčila veškerá má očekávání. Tomu prvnímu, který si neustále připíjel červeným a mluvil francouzsky, rostly vlasy jen na zadní polovině hlavy. Druhému rostly normálně, ale půlku obličeje mu zakrývala mastná ofina, pod níž mě celý večer nepřestávala fascinovat díra mezi předními horními zuby. Třetímu chyběl krk, hlavu měl zvláštně chlupatou a zásadně se nevzdaloval od barového pultu. Čtvrtý, ten z obrázku, s obličejem ve tvaru srdce, jako by ho v porodnici vykrojili z formičky na vánoční cukroví, sebou neustále cukal v rytmu pasodoble.

Vědoma si toho, že druhé takové už nepotkám, jala jsem se fenomén Antidivadlo prozkoumat zgruntu a zamkla jeho členy ve své laboratoři. Zatím je konfrontuji s rozličnými zásadami, žíháním nad plamenem je přivádím k varu a v ledové lázni koupu jejich náladu, až klesne na - 273,15 °C, tedy na absolutní nulu.

Výsledky těchto a jiných experimentů budou uveřejněny v příštích pokračováních.

Marie "Muška" Chmelíková

Začínáme

Spatřit mě u počítače je srovnatelné například s pravděpodobností, že v pátek ve vší tichosti zmizí Eiffelova věž a v sobotu se s pořádným rámusem objeví na plzeňském náměstí místo gotického Bartoloměje. Snad právě proto na mě kamarádi a známí pohlíželi s neskrývanou nedůvěrou, když jsem jim jen tak mezi řečí ledabyle oznámil, že Antidivadlo si téměř po patnácti letech existence pořídilo internetové stránky. Sotva shledali tento zneklidňující fakt pravdivým, počali se předhánět s návrhy, poznámkami, připomínkami co a jak, kudy a proč.

Nejvíce mě zaujalo prohlášení „musí to bejt pořád živý“. Naopak radu „nestrašit občany našimi ksichty“ jsem vědomě přeslechl. Takže? Kromě fotografií a pozvánek na chystaná vystoupení budeme stránky obohacovat o tento sloupek. Pravidelně vždy za každých čtrnáct dnů či čtrnáct měsíců jeden z naší pětice napíše příspěvek, v němž bude oblažovat mysl případných čtenářů antidivadelními postřehy, bonmoty a reakcemi na to, co se v souboru a kolem něj děje, co by se dít nemělo a co si s tím počneme.

Úvodníku jsem se ujal osobně. Nebylo zbytí. Jeden David měl ruce v kapse a druhý je tam právě strkal. „Důležitej je název,“ pokyvovali shodně hlavami, „jak nemáš název, jsi bez názvu.“ Nyní název máme. A ve druhém článku naše první a jediná dáma objasní, proč se nechala vtáhnout do středu našeho kvarteta.

Jan Sojka