Jedinečná společnost

Na Antidivadlo chodím pravidelně. Je to nějaká zvláštní posedlost. Vychutnám si představení, které následně se všemi zapíjím jako by bylo poslední. Téměř vždy mají stejný průběh. Tak do půlnoci v divadle a pak přesun do kavárny Inkognito. V tomto podniku se čas ukončení afterparty těžko odhaduje. Někdy se končí až v noci, někdy až ráno. A skoro vždycky je to ta samá šablona. Ženský, pití a spousta legrace.

Antidivadlo je divadlo tradic a tak si nejvíc užívám tkz. "Den poté". Po každém odehraném představení si dáváme sraz v hospodě U Kohoutů, kde se pozdržíme na oběd a pár piv nebo jako já hodně kofol. Zavzpomínáme na představení, afterparty a kluci i na staré časy. Jan Sojka totiž vždy s sebou bere malý černý sešit s koženou vazbou a na něm černým lihovým fixem napsáno velkými písmeny: „DENÍK.“ Do něj se už leta sepisují společné zážitky a hlášky z různých výletů, pobytů na chatách nebo jen putyčních sezeních. Po každém nahlédnutí do něj je o zábavu postaráno. Dokonce jsem měl tu čest i něco zapsat. K tomu Jirka Brožík ukazuje fotky na svém multimediálním podtácku. Ale většinou se bavíme o tom, co kdo dělal předešlý večeř popřípadně ráno. Např. Jan Sojka tančil, Zdeněk Němeček se vznášel, David Charvát nevěřícně zíral a David Brabec si jen zapálil cigaretu se slovy: „To nemůže být pravda.“ Ale není to jen o minulosti. Probírá se i současná situace a plány do budoucna jako třeba léto. Než ke Kohoutům všichni příjdou, dalo by se to nazvat inventurou. Zejména Jan Sojka kontaktuje každého na koho si vzpomene a ptá se jestli nepříjde, kde je a co se dělo včera. Vždy je to opravdu příjemné odpoledne. A všichni jsme za ně vděční. Tuhle jednou Socha prohlásil: „Taková krásná sobota a já trčim v hospodě. Co jsem mohl všechno udělat. Číst si knížku, poslouchat desky nebo zírat do zdi. A místo toho čumim na ty vaše držky!"

Stejně jako jejich představení, jejich styl hraní je i jejich společnost. Stále si říkáte: „Co je to za idioty?“ Ale po chvilce zjistíte, že i oni jsou jen lidé, a že se musíte smát i bezvýznamným věcem jako je nákup cigaret v obchůdku co voní po pečivu nebo i každodenním věcem jako je sama smrt. Snad proto jsem v jejich společnosti tolik rád. Nikdy není nuda a vždy se je o čem bavit.

Jan Paur

Světec a poeta aneb pan Přebuz přichází!

Pravda, dvéře zůstaly netknuty, ovšem lustr se hrůzou roztřásl a okenice vypadly jak těsto z formy. Právě jimi do myslí našich skalních antifanoušků hrubě vpadl démonický primát vyluzující předpotopní zvuk. Přesně tak, pan Přebuz, Leonardo Přebuz vystoupil z temnot a je tady! Elementární návyky rodu Homo habilis jsou mu vzdáleny jako (s)prostému Čechovi Hemingwayovy vrcholky hor. Trucovitě říká, co si nemyslí, chamtivě požívá, nač nemá chuť, vyzývavě pije, co neteče, donchuansky obouvá, co se na hlavě nosí, a zatvrzele přebývá u občanů, které zhola nezná a neuznává. „Ejhle, toť apoštol nového žití!“ zvolal by bujaře S. K. Neumann, kdyby tohoto mytického savce mohl na svou duši uzřít.

Co je vlastně zač chlapisko hlasu mručivého a chůze nemotorné? Přerostlým paznehtem na okrasnou zídku sám o sobě vyryl, že jest chuti nevalné a povahy žlučovité. V minulém životě prý byl asketickým františkánem a skládal hymny opěvující chudobu a samohanu. Tyto prozíravé vize hlásal po středověkém rustikálním venkově a u mnohých stavení jej běsný povyk a ostré vidle zhurta vítaly. Inu světec!

Dokonce rozhovory dává, tak významným se mnohým jeví! Po vachrlatém přemlouvání a za svižné pomoci elektrického proudu a prošlých pamlsků pan Leonardo Přebuz povolil otisknout krátký výňatek, zde ho máte!

       Bachař: „Spals?!“

       Přebuz: „Snil.“

       Bachař: „Lhals?!“

       Přebuz: „Kryl.“

       Bachař: „Věděls?!“

       Přebuz: „Tušil.“

       Bachař: „Vyprals?!“

       Přebuz: „Sušil.“

Inu poeta! A mnohá další překvapení vám pan Přebuz odhalí, stačí navštívit nové představení Antidivadla s kapitálním titulem „Bitevní vole“. Právě náš milý a pohotový hrdina bude častým zjevem na jevišti. Jste zváni!

Jan Sojka

Narozeniny

K září mám dodnes velmi rozporuplný vztah a jen tak svůj nevyvážený postoj nezměním. Důvod je prostý. Tento měsíc slavím narozeniny. Zároveň se těším, jak a kde budu slavit, zároveň jsem roztrpčen, že už zase budu slavit. Současně se těším, čím mne moji přátelé překvapí, současně se netěším, až mi po několikáté sklence znovu a s chutí připomenou, že lidé narození v září jsou dle jejich mínění divní, protože září je bezpohlavní měsíc. Jako jediný totiž zjevně vykazuje  známky středního rodu.

Pro letošek jsem si však předsevzal, že se nenechám ničím vyvést z míry a oslavu spojenou vždy s nějakým nevšedním zážitkem si plně vychutnám. Jsem zvědav, co (ne)pěkného  si kumpáni pro letošek nachystali.

Před pár lety mě v den narozenin odvezli na známou zříceninu, prý aby mi ukázali, jak pustý život vedu. Předloni mě dopravili až k Macoše, prý mívám občas také tak hluboké myšlenky. A loni? Vyšli jsme si do lesa a zastavili se u mraveniště. „Chápu,“ říkám klukům, „chcete mi naznačit, jak jsem pracovitý.“ „Nikoli,“ odtušili suše, „chceme ti názorně demonstrovat, jak jsi bezvýznamný.“

Jistěže jsem se neurazil. Humor mých přátel je mnohdy tvrdý a bolestně přesný, ovšem upřímný a ve své podstatě bezelstný. Nežli by si od úst odtrhli, raději jinému snědí. A proto se zvědavostí a napětím očekávám jejich další narozeninový kousek.

Jan Sojka

Zpráva o jednom setkání

Dvacátý pátý červen Léta Páně 2010 připadl na pátek. Možná, že v ten den vyšly si nějaké dcerušky, inspirované Karlem Jaromírem Erbenem, k vodě ven a nedopadlo to s nimi dobře. Já měl však zcela jiné plány. Mířil jsem do Zdic. Není vám jasné, proč zrovna do Zdic a ne třeba do Lanškrouna? Je to jednoduché. V Lanškrouně totiž nepřebývá známý literární kritik Vladimír Novotný, zvaný Bavlna, který všechno to, o čem chci psát, spískal. Mimochodem, ve Zdicích se výše zmiňovaný K. J. Erben ženil.

Na počátku bylo pozvání, které Bavlna neuváženě vyřkl před několika měsíci v jedné nejmenované plzeňské restauraci a adresoval je několika lidem, kteří nějakým způsobem koketují se spisovatelstvím. Lze se domnívat, že to nemyslel vážně a řekl to pouze proto, aby mu pozvaní v té chvíli zaplatili pivo. To se ovšem přepočítal. Téměř všichni přijali a těsně před placením opustili hospodu. Je pravda, že někteří se toho 25. června nedostavili, jako například David Brabec, zvaný Vráble nebo David Charvát alias Charvy. O důvodech nechci příliš spekulovat, neboť jsou oba mladší a silnější než já.

„Přijeďte,“ říkal tenkrát v restauraci Bavlna. „Zvu vás od srdce do svého nuzného, leč čistého příbytku. Na stylovém zápraží, bude-li nám počasí přát, můžeme dlouho do noci debatovat při sklence vynikajícího vína o knihách, spisovatelích, filmech a umění vůbec. A ne abyste uvažovali o tom, že si s sebou přivezete ženské. To by bylo nošení dříví do lesa. Dům bude plný koček,“ dodal a mlsně pokukoval po našich nedopitých sklenicích.

Je třeba se už zmínit o těch, kteří mu sedli na vějičku. Byli to: Jan Sojka, zvaný Socha, Jiří Brožík, přezdívaný Patka, Vojtěch Němec, známý v literárních kruzích jako Germán a já, jenž si díky svému jménu vysloužil sportovní přezdívku Čechíno. Bylo nás tedy s Bavlnou pět a Karel Poláček by z nás měl určitě radost.

Bavlna měl také radost. Takovou, že nás čtyři obíhal na autobusové zastávce, na kterou nás zavlekl a nadšeně deklamoval, přičemž si hladil pleš a závistivě pošilhával po Germánově bohatém vlasovém porostu. „Učešte si své houně, pojedem do Chodouně,“ přinutil se k neobratnému rýmu.

Až poté jsem pochopil, že zmíněný happening se bude konat v již avizované Chodouni. Po vystoupení z autobusu kráčel Bavlna před námi a nadšeně nám vykládal její historii, z čehož jsem si zapamatoval pouze to, že dřív to tam celé patřilo jeho rodině. Propuklé nadšení vzrostlo ještě několikanásobně poté, co zjistil, že sem zavítá v nejbližších dnech vědec jemu tak blízký, a to Viktor Viktora až z Plzně. Tato skvělá správa byla připíchnuta na nástěnce obecního úřadu.

Najednou se mi rozsvítilo. V hlavě. Tak mocně, že jsem neslyšel Bavlnův šťastný výkřik: už jsme tady. Rozsvítilo se mi proto, že jsem se praštil do hlavy o lešení, které obepínalo nuzný leč čistý příbytek. Když jsem se vpotácel na zápraží, musel jsem ovšem uznat, že bylo stylové. Pokračovalo ve stylu lešenářských trubek. V tu chvíli mi v mém otřeseném mozku vytanula vzpomínka na to pozvání. A to pozvání od srdce. A skutečně, na cestě vedoucí ke vchodovým dveřím leželo… srdce. Ovládl mě povznášející pocit. On to myslel vážně, zadíval jsem se na hostitele vřelým pohledem. Dojetím jsem polkl a otočil se na ostatní. Socha, Germán i Patka také polykali. Později se přiznali, že to bylo od žízně. Bavlna mezitím otevřel dveře a zmizel v útrobách domku. Já byl ovšem pořád plný toho srdce, zářícího na přivítanou, a tak jsem k němu popošel a potom jsem na něj stoupl. Chtěl jsem symbolicky vyjádřit své poděkování za tak krásné přijetí.

„Ty kočky serou úplně všude.“ Bavlna stál ve dveřích a v ruce držel lopatku. „Kde to…“ vyrazil ze sebe udiveně a přejel mě pohledem od hlavy až k patě. Pohlédl jsem dolů a došlo mi to. To srdíčko bylo původu kočičího a… fekálního.

Když se po půl hodině přestali Socha, Germán, Patka a Bavlna dusit smíchy, mohlo začít to, proč jsme vlastně přijeli.

A stálo to za to. Socha četl ze svého deníčku, z Bavlny a Germána se řinuly proudy literárních moudrostí, kterým jsem ne vždy úplně rozuměl neb nejsem tak teoreticky vybaven jako oni, ale to mně nevadilo a občas jsem do jejich rozhovorů vstoupil svojí písní. Z Germána se později vyřinulo ještě něco jiného, ale to taktně přejdu. A Patka, jelikož si byl správně vědom toho, že nejenom slovem živ je básník, zásoboval nás lahodnou krmí, osmahnutou na grilu, jehož žhavé uhlíky s nastupujícím soumrakem dotvářely maličko bizarní atmosféru. Pět chlapů nejrůznějšího věku sedělo okolo plastového stolu, a ačkoliv mohli ten večer dělat něco úplně jiného, rozhodli se strávit ho spolu. Možná i proto, že kromě těch slíbených a všudypřítomných koček tam s nimi byla ještě jedna ženská. Literatura.

Milý Vladimíre, jestli mě příští rok znovu pozveš, tak ti to pivo fakt rád zaplatím. 

Milan Čechura

Tak je nám šestnáct...

Věru tak, v březnu 2010 jsme hřmotně oslavili šestnácté narozeniny. A šťastná náhoda chtěla tomu, abychom přesně v den výročí, kdy jsme před oněmi šestnácti lety dráždili diváky poprvé (viz v rubrice „o nás“ seznam odehraných představení), hráli i nyní.

Po vystoupení jsme si v šatně navzájem poblahopřáli a rozdávaly se dárky. Zdeněk Němeček obdržel od zbytku souboru brožovanou publikaci Dospívám v muže, nicméně byl zklamán, ba přímo roztrpčen, neřkuli rozčarován. Tajně si totiž přál po pánsku ilustrovanou učebnici Česky snadno a rychle, neboť se nechal slyšet, že po deseti dvojkách červeného a dvou panácích absintu bývá s češtinou na štíru. David Charvát, milovník parašutismu, doufal, že dostane padáka, leč chyba lávky. Místo padáka dostal nápad, jak pojmenovat svůj cestopisně – gurmánský film, který jednou natočí: Chilli papričky čili čile do Chile. Dojetí ze svého dárku neskrýval David Brabec. Plakal, slzel, brečel, vzlykal, štkal, bulel, zkrátka ronil slzy na mnohý způsob. Překousnout režnou nit, nedočkavě rozervat krepový papír a s úžasem objevit hejno sójových vuřtů spolu s pexesem s vlastními fotografiemi, toť důvod k emocím! Spokojeností zářila i Marie „Muška“ Chmelíková. Z dárkového koše se na ni culila rozpustilá partička: Potlesk, Radost a Smích. A já? V obálce jsem našel volňáska na Antidivadlo. Paráda, konečně nás uvidím!

Dokonce ani naši diváci na nás nezapomněli. Pravda, nemohli. S výhrůžkou, že dokud nebude plný, nejde se domů, surově mrštil Zdenda do hlediště prázdným pytlem. Po ryčné děkovačce jsme ho k prasknutí naditý táhli jako pohádková rodina řepu. V zákulisí jsme jej s napětím vysypali a nenacházeli pro záplavu krásy slov. Z podlahy nám jménem obecenstva gratulovala výstavní hromada dárků: past na tchoře ukrytá pod vyšívanou dečkou s nápisem „děkujeme“, mluvící kašpárek komolící naše jména, rumba koule plné živých sršní, balíček kávy po Maryše, Hamletova lebka, krakatit v podobě žvýkačky, tubus s nervózní krajtou a kolekce pěti nášlapných min s našimi iniciály. Zkrátka a dobře, naši diváci nám rozumějí. Jsme poctěni!

Jan Sojka