Antidivadlo pod pantoflem!

Od toho je Antidivadlo tím Antidivadlem, aby vše, co se mu děje a přihodí, posuzovalo a vyhodnocovalo antisprávně. Nic netušícím plzeňským milovníkům tohoto Anti- se kupříkladu jejich antimluvidly a antipsadly předkládá k uvěření, že prý ti páni antidivadelníci již loni uzavřeli smlouvu s ďáblem, zastupovaným jistým redaktorem Bavlnou, jako že mu budou měsíc co měsíc  poskytovati výplody svého pera, cosi jako literární sloupky, by je otiskl v Plži, tiskovině to údajně sirné a slizké. A že údajně  ten dotyčný B., žádný  Belzebub to ovšem není, to nikdá, vlastní jejich dlužné úpisy. A že jejich potřásáním se textů promptního dodání v termínu domáhá. Nuže, na každém šprochu je sice  bratru krapet pravdy trochu, zač však stojí  nějaký šproch před pravdou ryze ošemetnější? Jestli se někomu naši antidivadelníci vskutku upsali, ba se nechali koupit, do područí placeného vstoupili, pod pantoflem se kroutíce a vrníce, pak dobře jim tak! Neboť ten, kdo by po jádru pudla pátral, musí vsaditi na osvědčené: cherchez le femme. Pokud je totiž přátelská pivní úmluva s redaktorem Bavlnou všehovšudy hrou na Faustíka a na jeho andělsko-učenecké svody, ve skutečnosti se ti Anti-ci upsali jako jeden muž luzné bytosti ženské. Což se již seběhlo kolikráte v dějinách... Zove se Markétka, jak také jinak, a pro tuto ženu či žínku mediální se antidivadelníci, posílení jistým Čechurovičem letitým, tuze a notně lopotí, za mrzkou desetieurovku v potu prstů svých měsíc co měsíc jí spisbu svou měsíční odevzdávají, a ještě se o pořadí perou, ještě si své výrobky do památníčku nalepují, ještě se navzájem čtou a všem na odiv onu Markétku velebí, a to slovy úlisnými a lichometnými. Ale ano, patnáct let Antidivadla, toť už věk, kdy se lidé po podpantoflovém bytí pomalu začínají porozhlížet - a Antidivadlo není v tomto ohledu výjimkou. Antidivadelníci podpantofelníci také ne. A co na to Faustové? Nic. V nejhorším se v souladu s poměry postmoderně promění v Antifausty…

vlno

Doktor Němeček

Stalo se to takhle. Ve tři hodiny ráno středoevropského času přistoupil k mému stolu v kavárně Identita mírně umouněný a velmi urousaný muž v županu, který svůj mok upíjel z fanky.

„Jmenuju se Zdenda. Zdenda Němeček.“

„Fajn.“

„Ale říkej mi Doktore.“

„Jsi doktor?“

„Ne, ale říkej mi tak.“

Podruhé jsem Zdendu alias Doktora spatřil na konkurzu. Antidivadlo potřebovalo zjara omladit a Doktor se přihlásil jako jeden ze zájemců. Konkurz se mu vydařil. V konkurenci tetřeva hlušce a trojnohé kapybary obsadil opravdu pěkné druhé místo. Jelikož tetřev přeslechl, že zvítězil, stal se novým členem souboru Doktor.

„Aby bylo jasno, čurdy hrát nebudu,“ oznámil nám rázně svou hereckou podmínku, „pro začátek mi bude stačit něco menšího.“

Nezbývalo než vyhovět. Doktor tak během prvních dvou sezon mistrovsky sehrál následující role: zkorumpovaný věšák, nedozírný obzor, vyčpělé mládí, radostný klobouk. S klidným svědomím jsme jej mohli ve hře „Hřbitovní bytí“ obsadit do role bezdomovce. Doktor se svěřené úlohy ujal s nadšením. Vybral si řádnou dovolenou a na sedm dní a sedm nocí rozbil svůj tábor na skládce za městysem.

„Jak píše Stanislavský,“ dovolával se Doktor legendární divadelní autority, „je třeba sžit se s postavou.“

Jan Sojka

Duchovní podstata Brabce

Onehdy jsem si, vise za šle na bleskosvodu v Hřímalého ulici, položil hloubavou otázku ohledně duchovní podstaty brabce. Rozuměj Davida Brabce. „Jak se do Antidivadla tenhle hejsek dostal?“ Vybavil se mi pošmourný srpnový den, venku kroupy, slota, dul vichr, okap řinčel, my seděli podél svící v podkroví pavlačového domu před demolicí a listovali v novém scénáři. Vtom šero proťal táhlý zvuk zvonku, nesvéprávná bytná Józa odvalila skelet postele sloužící jako provizorní dveře a dovnitř se vedral David Brabec. Usadil se na řídký koberec s motivy odkvétajících broskvoní, z hubertusu vylovil srolovaný scénář a osudově vyřkl: „Jsem tady.“

Nikdo z nás ostatních nesebral odvahu, aby se na cokoli optal. Vylekaně jsme si každý alibisticky namlouvali, že pana Brabce přizval ten druhý…

Pokud si dobře vzpomínám, chodíval pan Brabec na všechna vystoupení Antidivadla. Kvůli jeho nepřeslechnutelnému smíchu jsme mu přezdívali Řehtadlo. Před každým představením jsme opatrně nakukovali zpoza opony, zda sedí Řehtadlo v sále. „Je tam, je to dobrý,“ oddechli jsme si pokaždé. Změna nastala až na zmíněné zkoušce, kam se pan Brabec z nám neznámého důvodu dostavil. Zbývalo jediné. Vyčkat vhodný okamžik, kdy se pan Brabec bude dávit třináctou dvojkou merlotu, a zpříma se zeptat, co ho k nám přivedlo a zavinilo, že jsme ztratili svého nejlepšího diváka. Odpověď byla strohá, suchá a vyčerpávající. „Když jsi v Antidivadle ty, můžu tam bejt taky.“

Jan Sojka

Démon Alkohol

Přihlásilo se léto a já vzpomínám na všechna ta minulá a na akce, které nám přinesla. Na prodloužené víkendy, jejichž hlavním (ne-li jediným) posláním byla tichá a uměřená meditace nad dalším směřováním souboru Antidivadlo. Z paměti se valí vzpomínky na ranní hovory nad kávou a moučníkem, na společné přípravy obědů, na čaje o páté, na soustředěné hovory o smyslu a významu divadla. Samo sebou jsme si jednou za rok otevřeli i lahvinku dobrého božolé, to nezapírám... Vždy jsme však věděli, kde je naše míra, kdy už by se tenké předivo celodenní titěrné práce zpřetrhalo a z nápadů, které se dají vážit zlatem, by se stal chuchvalec, který už by nikdo nerozmotal.

A těch společných výletů! Ne nadarmo jsme si všichni nakoupili gore-texovou outdoorovou výbavu. Na výšlapy jsme vyráželi za rozbřesku a vraceli se za soumraku. Ranní rosa se snažila promočit naše boty, polední slunko pálilo do našich nadšených obličejů, horský vítr bičoval naše rozjasněné tváře – aby nakonec vlahý podvečer zavedl naše kroky do útulných náručí nekuřáckých čajoven.

Byly to idylické časy. Křížem krážem jsme prošli takřka celou republikou, pomáhali při senosečích či sklizních ovoce – to vše jen za nocleh na slámě ve stodolách. Proč jsme se jen na předposlední akci shodli na tom, že se společně složíme na láhev calvadosu? Proč jsme, proboha, nesáhli po osvědčeném zeleném čaji? Který rarach nám takovou hříšnou věc nakukal...

A tak jsou ty tam doby, kdy jsme byli schopni napsat hru o třech jednáních, aniž by kdokoliv z nás cokoliv řekl, aniž bychom měli v ruce papír a tužku. Jsou pryč časy společných transcendentálních meditací, holotropních dýchání, práce s energií země i vesmíru. Najednou potřebujeme tužku, papír a společná posezení u vína, piva či šnapsu. Jde to s námi doslova "s kopce", ale zase se dostaneme mezi lidi. Už hrozilo, že se z nás stanou trosečníci, kteří se začnou sami sobě nápadně podobat. A to bych nerad nejen já, ale jistě i moji souputníci...

David Brabec

Záskok

Přesně vím, kde jsem se s Janem Sojkou, Davidem Charvátem a Davidem Brabcem seznámil. Bylo to v literární kavárně Jabloň, při představení jejich hry Exekuce. To jsem ještě netušil, že jednou budu s nimi v této hře účinkovat. Ale nepředbíhejme.

V té Jabloni k tomu už skoro došlo. Říkám skoro, protože Sojka mě před představením upozornil, že možná budu pozván na jeviště. Nestalo se tak a on mi pak vysvětlil, že pro roli skříně jsem neměl předpoklady, neboť si všimnul, že mně málo vrzaly panty. Potlačil jsem slzy zklamání a trpělivě čekal. A dočkal jsem se.

Asi o rok a půl později. To už jsme měli nějaké společné aktivity, jako několikanásobné posezení v restauraci U Kardinála a také v jiných restauracích, na které si však již nepamatuji. Pamatuji si pouze na to, jak mně manželka lála, když jsem podřekl, že jsem byl nucen dát zápisné. První ještě přešla, ale při sedmém už jí to bylo divné. A to jsem měl štěstí, že na ta sezení nechodila kamarádka Muška. To už bych se nedoplatil vůbec.

No, ale to jsem odbočil. Jednoho dne mne zavolal umělecký vedoucí souboru Jan Sojka, jestli bych nepřišel ke Kardinálovi. Kam jinam, že? Když si mé oči zvykly na přítmí, uviděl jsem Sojku a Charváta, jak na mě mávají. Přisedl jsem si a započal následující rozhovor.

Sojka: „Brabec nemůže.“

Čechura: „To je mi líto. A co na to jeho přítelkyně?“

Charvát: „He, he, he.“

Sojka: „Přítelkyně se zeptáme, ale momentálně jde o to, že s námi nemůže vystoupit na našem představení, které máme dojednané. V Plasích. Nevzal bys to za něj?“

Čechura: ??????????

Charvát: „Neboj se, nic to není. He, he, he.“

Sojka: „My to prakticky odehrajeme sami, ty jen zazpíváš několik písniček při kytaře a bude to. Tak v pátek přijeď autem k rozhlasu a tam mě vyzvedneš a na Lochotíně pak nabereme Charvyho. To víš, nějak se do těch Plas dostat musíme. Jo, a platil už jsi zápisný?“

Hlediště kina v Plasích, kde se hra Exekuce konala, praskalo ve švech. To nijak nepřeháním. Nikdy jsem před takovým množstvím lidí neúčinkoval. To ani náhodou. Pokukoval jsem po nich zpoza opony a třásl se jako drahý pes.

„Hele,“ řekl Sojka. „Ty písničky, to bude dobrý, ale možná by to chtělo pár takových oživení.“ O oživeních do té doby nepadlo ani slovo. Do začátku zbývalo pět minut.

„To vám děkuju,“ zasípal jsem.

„Jasně,“ chytil se Charvát na první. „Je to jednoduchý. Hned na začátku bude Socha mluvit, a při tom bude chodit po jevišti. A ty budeš chodit za ním, s kytarou přes rameno. A on na konci toho svého monologu řekne: s kytarou mě doprovodil Milan Čechura. Všichni se budou strašně smát a vy odejdete do zákulisí. A vejdu já a budu pokračovat. Bude to legrace, uvidíš.“

Jan Sojka přecházel z jednoho konce jeviště na druhý a hovořil k asi dvě stě padesáti divákům. Já byl, s kytarou na rameni, zavěšen těsně za ním. Odehrávat se ta scéna v klubu pro gaye, nebylo by o naší orientaci pochyb. Celé to trvalo asi tři minuty. Pak se Sojka odmlčel a otočil se na mě. Očekával jsem dohodnutou repliku a následný výbuch smíchu. Sojka se obrátil zpět k posluchačům a řekl.

„A nyní bude následovat písnička.“ A odešel.

Stál jsem sám uprostřed jeviště, za hrobového ticha. To rušil pouze David Charvát, jenž se v zákulisí držel za hlavu a šeptem, který ovšem slyšeli i ti v poslední řadě, oznamoval světu své pocity. „ To je debil.“

A tak to šlo prakticky až do konce. Těch oživení bylo totiž ještě několik.

„Tak ti děkujeme,“ pronesl směrem ke mně Jan Sojka, když jsme se po představení vrátili do lůna bezpečí, ke Kardinálovi. „Napoprvý to nebylo tak špatný, že ne  Charvy.“

„Nebylo,“ přitakal David Charvát. „Mohli bychom to oslavit. Tak mě napadá. Zaplatil už Milan zápisný?“

Milan Čechura