Mé noci s Plnovousy

hladový černý pardál

zdvihající se vichřice

dělová koule barona Prášila

záplavy červených vod

Bylo nebylo, v létě na odpoledním thé u Honzy Sojky si kluci pod záminkou, že mě vzdělávají, pouštěli na dvd staré antidivadelní skeče a rozjívení doruda se jim narcisticky chechtali. „Budeme tě potřebovat do dvou nových scének,“ oznámil mi Socha, „budeš hrát na klavír. Nauč se to.“

Dlouho se ovšem nedělo nic, až koncem listopadu vyšel program divadla Dialog na následující měsíc... Premiéra za čtrnáct dní? A jmenuje se to Noc s Plnovousem? Probůh, snad si nebudeme lepit falešné kníry? Nebo to bude něco na způsob Mikulášské nadílky? Ale kdo bude kdo?

Mé scestné představy brzy uzemnila zkouška na akademické půdě Zdeňka Němečka: Socha neklidně podupával u školní kopírky a množil svůj rukopis. Ačkoli byly některé listy popsané jen způli a strana pět nebyla napsaná vůbec, půl hodiny jsme intenzivně zkoušeli. Chodili jsme okolo masivního stolu, Zdenda četl kromě svých i cizí repliky, a ani na konci zkoušky jsme se nebyli schopni dohodnout na tom, kterým směrem si představujeme hlediště. „Ještě máme deset dní…“ Stoický klid pánské části souboru mě notně rozdráždil. Odcházela jsem prkenným krokem přesvědčena, že dílo nechtěně nabývá tragických rozměrů.

Ve spánku ke mně přilétaly noční můry. Jednou vybuchla Škodovka, podruhé mě na Vltavě uklovaly labutě a potřetí jsme jeli hrát s Antidivadlem na festival do Avignonu a cestou se pod Zdendou a Davidem Brabcem propadla dvousedačka v autobuse. Dívali jsme se za nimi zadním okénkem, jak v rukou svírají piknikový koš a stříbrný tác s pečeným bažantem a menší a menší se ztrácejí v nedohlednu… Jak ta naše premiéra.

Rozhodli jsme se přesunout zkoušky do divadla, aby odpadl problém s polohou hlediště, avšak výsledek byl nadále nevalný. Nezbývalo než sepnout ruce a zvlhlé pohledy obracet kamsi do provaziště. Teď už nás zachrání leda Zázrak…

A on se opravdu dostavil! Oděn do hasičského zásahového obleku loudavě vkročil do šatny a zpod obrovské béžové přilby zamrmlal: „Prej tu něco hoří. Vezmu na vás raděj pískovej, aby nedošlo ke zkratu.“ A pak stál v portálu a házel nám text, roztahoval a zatahoval oponu, nosil rekvizity, i do piana břinkl a nakonec zatleskal: „No, jste do toho divadla pěkně zapálený. Já jdu, hasičák je prázdnej, vyvětrejte si ten smrad. A zítra si za mě dejte červený u Kohoutů, nechal jsem vám tam takovej prézent, univerzální vyprošťovací kleště. Tak zdar!“

Takovým Zázrakem se nám podařilo odehrát už tři představení. To čtvrté, na konci února, bude raději poslední. Jsme si totiž vědomi toho, že nemusí hořet jen u nás…

Marie "Muška" Chmelíková

 Gurmán a asketa

„Jí jako brabec.“ Kdo by osvědčené rčení neznal? Ovšem v našem případě padla kosa na kámen. Jak známo, členem Antidivadla je také Brabec, který rozhodně jako brabec nejí. Právě naopak. Následkem toho my, ostatní členové a naši známí, používáme přirovnání, že někdo jí jako brabec, ovšem myslíme tím našeho Brabce, hotového jedlíka a hodovníka. Abyste si udělali představu, co znamená jíst jako Brabec, vžijte se do jeho kůže. Na své narozeniny požil výše jmenovaný toto: pytel brambor nasyrovo, krávě tele, včelám úl, ovci srst a sousedovi kobylu. Vše zalil džberem žitné, pročistil se jehličím z kanadské borovice, načež si zdříml. K odpočinku si pustil CD s vlastními písněmi, dárek, který dal sám sobě, a ze spaní si dvojhlasně pobrukoval refrény pecek Píseň rockera nebo Říkali v televizi.

„Proč se tolik cpeš?“ ptám se ho.

„Jím tak, jak miluji,“ odvětil, „a miluji mnoho.“

Je-li David Brabec rubem, musí David Charvát být lícem téže mince. Nejí totiž vůbec.

„Proč nejíš?“ ptám se.

„Jídlo v břiše jenom zabírá místo,“ odpověděl, „a o co míň jím, tím divočeji miluji.“

„A z čeho jsi živ?“

„Z lidské nenávisti.“

„To budeš žít dlouho.“

„Věru tak.“

Zásadní zjištění zní, že mí přátelé jsou velcí milovníci. Jeden gurmán, druhý asketa. Kam bych zařadil sebe? Jak se říká, vrána k vráně sedá, ale která ke které?

Jan Sojka

Osudová znamení

Název „V síti s Antidivadlem“ mi ani trochu nevyhovuje. Vypadá to, že jsme šli na ryby, zašmodrchali se do sítě a to už pošestnácté. Za to mi žádná makrela nestojí. Ale přizpůsobím se.

Ani ta číslovka není nic moc, myslím, že zbytečně připomíná Ludvíka XVI., který možná byl osvíceným panovníkem, nicméně rozdivočelý proletariát a gilotina na to měly jiný názor. Ale i tomu se přizpůsobím.

A když už jsem tak krásně přizpůsoben, mohu se v poklidu zamyslet nad tím, co mě na Antidivadle nejvíc sere.

No, mohl bych sice vytáhnout na světlo Boží několik ostřejších alkoholických epizod, jenže to už dneska lidi nezajímá. A mě vůbec ne. Takže na otázku: „Co Tě nejvíc na Antidivadle sere?“ musím odpovědět: „Vlastně nic.“

Zůstalo mi v makovici jenom to, co asi sám Čas považuje za nosné, a sice, že ten úlet před všedními lapáliemi vítám. Jo. Tak nějak.

Nenapadlo mě, někdy v roce … tuším 1995 (Trůn pro dva), … kdy jsem viděl zhmotněné slovo ANTI na prknech poprvé, že nakonec v tomhle černém humoru a absurditě najdu zalíbení. A zdaleka to není jen tím, že mám stejně jako protagonisté nejraději červené víno. Musí v tom být nějaká OSUDOVOST. Jako když se soustružník přiblíží k nové fréze a ona mu nakonec tu nenechavou ruku přeci jenom ušmikne.

V tom by mohla být ta zápletka, která mě s Antidivadlem svedla dohromady – že člověk nikdy neví, co se to na jevišti vlastně zhmotní. Schválně jsem si „zagůglil“ a nejčastější vazbou s předponou ANTI jsou zdaleka ANTIVIROVÉ PROGRAMY. To odpovídá. Divadlo jako obrana proti virům. Legrace proti smutkům. Absurdita coby hráz před reálnými situacemi, nad kterými „rozum stojí“. Alkohol jako náplast na zbytečně obnaženou duši. Tohle jsou společné jmenovatele, díky nimž se nám cesty stále ještě křižují.

A nejvíce se těším na tuhle křižovatku – Plzeňský 12° klystýr. Sedm je číslo smrtelného hříchu, který spácháme. Pak už budou všechny vyčerpány a nám nezbude nic jiného, než napraveni a vyléčeni z těch klackovitých let páchat dobro ve jménu ctností (navrhuji další sérii dílů, tentokrát s názvem Plzeňský 12° bioklystýr, jistě vám ta drobná nuance, posunující nás k zodpovědné tvorbě, neunikla).

Když mi zbude trochu času, hledím do scénáře … škrtám … přepisuji … a představuji si … no … vlastně čuňárny. Co bychom si nalhávali, že hoši? Pochybuji, že bez té legrace (a připravte se na to, že tentokrát bude hodně „vostrá“), z kategorie hospodsko-intelektuálně-cynicky-přiblblé, by nás to ještě bavilo.

Takže na resumé „V síti s Antidivadlem“ je ještě čas.

Zdeněk "Hanče" Wachtl

Poznámka k Antidivadlu

Jak jsem se vlastně seznámil s Antidivadelníky? Je fakt, že jsem s klukama nebyl nikde moc v hospodě. Jednou jsem se s nimi společně ocitl v Inkognitu, jednou po nějaké akci, křtu v rámci dnů poezie, v restauraci Cardinal Club. Ale asi jsem se stal skalním fandou humoru Antidivadelníků na křtu a čtení Sojky a Charváta v Jabloni. To Sojka vyřkl něco v tom smyslu, že nesmím chybět na akci, kde vystupují oni. Ačkoli mne varovali, zakoupil jsem si na křtu jejich publikace. Vlastně jsem Honzu Sojku doprovázel i na noční cestě vlakem z Domažlic Chodského poetického jara po koncertu Petra Linharta. Na představeních absurdního humoru Sojky, Charváta a Brabce jsem byl už mnohokrát, někdy jsem představení viděl vícekrát, ale to nevadilo. To se mi stalo u „pana fotbalisty“, kdy až při těchto skečích jsem si uvědomil, že už jsem je viděl, stejně jako jejich fŕky v klipech, při kterých zůstává rozum stát.

O některých akcích, literárních večerech Antidivadla, jsem se rozepsal do místních plátků i literárního oběžníku, ale musím si dávat pozor, aby mne nezasáhla bdělá Šaldova hůl. V poslední době řezala do mých zad často. Ale jsem já vůbec hoden psát o těchto plzeňských velikánech a znalcích hospod a poezie? Přiložil jsem ruku k jejich nesmrtelnému dílu. Uvědomuji si, kam až moje paměť sahá – vlastně ano. Při Exekuci, kdy si Sojka s klukama hraje se slovy, ptá se a ukazuje na divácích jména knih, hradů a památek, jsem mu posloužil jako „živý štít“, kdy na mne ukázal svým laserovým prstem: „Tady ten divák tu sedí jako pecka. Ano správně, hrad Pecka!“.

Velmi na mne chlapci zapůsobili v Jabloni při Svobodných 24 hodinách. Tam jsem jednak spoluvytvářel jejich představení, kdy ze mne udělali „dřevo“, tj. kus skříně, nábytku, který jsem měl na jevišti ztvárnit. Asi proto, že jsem poslední dobou rozložité postavy a tatínek ze mne chtěl mít tvrdého chlapa, což jsem mu splnil jen tak napůl, jsem natvrdlý. Inu dřevo. Rovněž mne uzemnil jejich gag s „kytarovým doprovodem“, kdy jeden s kytarou šel jako stín za druhým, kterého „doprovázel“. Ale na dvorku Jabloně se mi jako fotografovi povedla úžasná věc, kdy se mi podařilo zachytit vedle neznámé dívky, která seděla na zdi pod lampou v nočním šeru, záběr chlapců z Antidivadla, který mi připomněl obaly od gramofonových desek a jiných nosičů světoznámých zahraničních i domácích hudebních kapel.

Jak už jsem napsal, nebyl jsem nebo si nevybavuji, zda jsem byl s klukama někde společně v hospodě. O proslulé putyce „U Kohoutů“ jsem spíše jen četl ve skvělé Sojkově knize „Rok bez února“.Nakonec jsem v ní byl s básníky a umělci Petrem Linhartem a Radkem Fridrichem.

Kluci z Antidivadla! Trochu se přiblížit vašemu umění žít a užívat! Vždyť kdo bude za chvíli slavnější než Jára Cimrman? Ani „Bratři v triku“, ani „Terapeutické centrum Ledivec“, snad jedině  Antidivadlo! Jak by řekl klasik: „Vám poděkování a lásku Vám!

Marek Velebný

Napadlo vás někdy, co asi dělají židle (zamčené a opuštěné v šatně) v době divadelních prázdnin?

Zdenda dobyvatel

Z - židle Zdenka Němečka

S - židle Jana Sojky

B - židle Davida Brabce

D - židle Davida Charváta

D: Dámy, co se vám honí sedátkem, když si vzpomenete na Zdendu?

S: Rakev!

B: Rubáš!

Z: Jste blbé...

S: A co se vybaví tobě?

Z (po chvilce váhání): Lelek kozodoj!

D, S, B (souhlasně): V pořádku!

B: Zajímalo by mne, zda existuje nějaký fígl, jak se při setkání se Zdendou chovat – on je hrozný nenechavec!

S: Nevšímat si ho!

D: Praštit ho do čumáku – a jít si po svých.

Z: Jste zlé...

D, S, B (souhlasně): V pořádku!

Z: Abyste věděli, mě přitahuje jako magnet – a nejsem sama!

D (uvažuje): ... musel by přijít nový hrnčíř a znovu Zdendu uplácat z jiného bláta...

S: Já bych ho léčila čemeřicí – to prý v beznadějných případech pomáhá...

B: Mně se zdá na první pohled celkem sympatický – jenom mi vadí, že mu vajgl často čouhá přímo z obličeje!

Z: Jste nechutné...

D, S, B (souhlasně): V pořádku!

S: Ale ano, má i dobré vlastnosti: brzy usíná...

B: Kvalitně se s ním paří, pokud to nepřežene: tuhle po divadle hodil do sebe rundu portského tak rychle, že nestačil ke své škodě otevřít zavčas hubu...

D: Všimli jste si, že Zdendovi  migrují čím dál víc chlupy z hlavy na ruce a záda?

Z: Nechte už toho! Tak proč se s ním zahazujete, aha? Asi musí umět hrát - a o to jde!

S: To je fakt, nikoli náhodou získal hlavní roli v nové jednoaktovce Šimpanz bonobo.

B: Ano, i když toužil po té vedlejší...

D: Ale uznejte: plameňák – to je spíš parketa Davida Brabce.

S: Pravda – ale ten pták by musel být nemocný a zdechnout hned na konci prvního dějství.

B: Na Zdendovi mě fascinuje nejvíc to, že má pokaždé největší aplaus!

D: Svatá pravda! A úplně největší má, když není vůbec na jevišti.

Z: Dejte už tomu Zdendovi pokoj!

Výsernice (z vedlejší místnosti): Prďte na to!

D, S, B (souhlasně): V pořádku!

David Charvát