Jak jsem si posvítil na Antidivadlo

Když jsem vyšel ze školy, všiml jsem si, že mi přišla zpráva od Sochy. Psal, že jedou hrát do Šťáhlavic a potřebují pohlídat světla. Samozřejmě nenechám kamarády ve štychu. Když se tam vyskytne nějaký zloděj reflektorů, okamžitě ho zaženu. Nemůže to být těžší než pohlídat si vodu na čaj.

Když jsem ovšem dorazil na místo, řekl mi Socha, že budu dělat osvětlovače, a taky, že má hlad. Celou cestu k doktoru Němečkovi sledoval, jestli si někde nemůže dát aspoň párek. Já jsem se zase proklínal, že jsem nepochopil slovo pohlídat. Mé myšlenky byly ovšem přerušeny nástupem do auta a jízdou.

Dorazili jsme jako první. Obhlídli jsme tedy hospodu. Socha se Zdendou pozdravili své staré známé a já už čekal hrůzu, že budu sedět někde za osvětlovačským pultem a koukat na  jak nevědoucí blb. Nebylo to naštěstí tak hrozné, neseděl jsem za žádným pultem, ale stál skryt v rohu jeviště. Zkrátka stačilo včas stisknout vypínače na zdi jako doma. To už přijel zbytek antispolku. Měl jsem jedinečnou možnost vidět Antidivadlo před představením. Všechno to chystání se, připravování a opakování si textů. V případě Vrábleho a Zdendy i lazení svých inštrumentů, v případě Mušky chystání kostýmů (ty si během produkce bude muset obléci, což kluci na rozdíl ode mě neuvidí).

Pak jsme šli konečně do hospody, že si dáme pití a párkany. Socha nás všechny předběhl, protože má největší a nejdelší hlad a slovo párkan  řekl nejvíckrát. Výčepák si nás prohledl a řekl: „Hele upřímně, párky už mám jenom jedny.“ Socha byl nadšením bez sebe, měl proč, boj o párky vyhrál. Ostatní se smířili s utopencem nebo nakládaným hermelínem.

Už je vše připraveno,  ansábl nasycen a nažhaven, čeká se jen na lidi. Začínají přicházet. V hledišti sedí např. básník Ivo Hucl či univerzitní královna, profesorka Jana Vejvodová.

Víc už psát nemohu, začíná se, musím hlídat světla, chápete tu odpovědnost…

Jan Paur

Vitinka 2011 - aneb kam se ztratila sedmá rota

Na sever od Rokycan ve vísce Vitinka jsem měl možnost se v polovině července poprvé účastnit slavné pánské jízdy Antidivadla. Již můj příjezd by vskutku nezapomenutelný, neboť jsem sice vystoupil na zastávce Osek, rozc. Vitinka z autobusu, ale bylo to za statkem v jiném směru a tak mne, zvaného Bebleba, jednotka zvláštního určení (Brabčák, Charvy a Socha) pomocí satelitní techniky dost dlouho naháněla po kraji.

Po srazu všech účastníků, ochutnávce vín a zapisování do Sochova deníčku se přikročilo ke grilování. Vrchním grilovačem byl zvolen na vlastní žádost jako nejmladší Honza Paur. V mezičase nás Patka postupně vozil po blízkém lese a loukách v unikátním německém vozidle Opel Kadett z roku 1939, na který byl patřičně hrdý. Neohroženě jsme se prodírali vysokými kopřivami, projížděli lesní cesty přes kořeny stromů a přes pole. Patka nabízel další a další jízdy. Sedl jsem si do starého Opelu znova, když přijel na kole Kraťas.

Byl pozdní večer, 15. červenec 2011, vyjížděk čas …. Tentokrát to Patka zatočil doleva ke Kokotským rybníkům. Najednou na nás za lesní křižovatkou padla divná mlha, ochladilo se. Měl jsem vtíravý pocit, jako bych se ocitl v černé díře nebo se propadal časoprostorem…. Opravdu. Vyděšeně jsem se podíval po Patkovi i Kraťasovi a nakonec i na sebe. Měli jsme na sobě německé uniformy. Les se zdál stejný, ale bylo v něm více bříz. Jeli jsme rozbahněnou lesní cestou kolem nějakého dřevěného stavení. Zastavili jsme. Na domku byl nápis v azbuce a okno bylo zalepené novinami. „Ještě, že jsem měl ve škole ruštinu“, říkám Gefreitrovi Patkovi a pokouším se přečíst něco ze záhlaví novin Pravda. Datum 22. červen 1941. TASS oznamuje slovy generalissima Stalina: „što Sojuz sovětskich socialističeskich respublik zachvatili Germanskie vragi Gitlerovskovo wermachta“. Podívám se na své hodinky. Ukazují datum 15. července 1941. No těpic. Ta mlha byla opravdu zvláštní, propadli jsme se v čase o 70 let zpět. Právě naše hrdinské oddíly Wehrmachtu drtí v ruské stepi zbabělé židobolševické oddíly Rudé armády. I když Ukrajinci se k nám chovají přátelsky, nosí nám jídlo a jejich děvušky nám smíchy ukazují zlaté zuby. Vzpomínám, jak jsme s naším Opelem před necelými dvěma roky v srpnu 1939 byli v Brestu a tiskli si ruce s komanďirem Kozlovem, když jsme si dělili Polsko. A dnes jsme už prošli skoro celou Ukrajinu. „Však se také na našem Opelu, skvělé práci velkoněmeckých soudruhů hrdě vyjímá hákový kříž“, hlaholí Gefreitr Patka a dodává: „Za chvíli jsme v Moskvě a bude nám patřit celý svět“. Už se stmívá. Scheisse. Najednou se boříme do toho mastného bláta na cestě. Před námi cedule: „Gorod Vitinka“ a „Kokotskoje“. „Werdamt noch mal“. Úzké gumy Opelu Kadett se boří do bláta. S Kraťasem vyskakujeme a hledáme kusy větví, které podkládáme pod pneumatiky. Nic. Gefreitr Patka se pokouší auto vymanévrovat jednou na jednu, potom na druhou stranu. Tlačíme zepředu i zezadu obaleni blátem. Patka vytahuje torzo nářadí, rozprostívá pod auto deku. Nejde to, ještě více se s autem boříme do bahna. Máme se vrátit nebo tady nechat věrného Opela přes noc, než dorazí posily? „Fakt to nedokážeme, zavolej ostatní“ říkám Patkovi.

Nakonec po marném více jak půlhodinovém boji s bahnem volá Gefreitr Patka vysílačkou kamarády ze sedmé roty. Patka mi ještě nařizuje, abych si jako nejtěžší sedl na zadek auta, ale ani to nepomohlo. Zamyšleného Kraťase necháváme hlídkovat u auta a vydáváme se vstříct záchraně. Už je skoro tma, když vidíme posily v šedých uniformách wehrmachtu. Jsou to naši - Feldwebel Charvy, Brabčák a Leutnant Socha s baterkama. V šesti lidech už je lepší vyprostit 750 kg váhy Opela. Napínáme svaly a boříme do bláta a rašeliny své vojenské sandály. Zapadneme ještě jednou, ale na kluzké cestě tlačíme auto tak, že se otočí a potom již se konečně dostáváme na pevnější zem. Z dálky slyšíme stěkot pušek a samopalů. Doufejme, že to není zbytek Rusů. Zatím jsme postupovali celkem bez větších bojových šarvátek a ztrát. Škoda, že jsem si nevzal svoji Leicu, abych zachytil vyprošťování auta, mohl by to být pěkný šot do týdeníku ze zpráv z Východní fronty. Socha s kamarády kleje jak pohan. „Du werdammte Arschloch, Scheiss Kerl“, „měli jsme být raději na základně. Příště si dávejte větší pozor“. Naskakujeme všichni, tj. nás šest do Opela. Já tj. Bebleba se Sochou sedíme na zadku auta a zády se opírám o Charvyho. Přejíždíme nějaký bludný kořen, ta divná mlha se začíná trhat. „Tudy doprava na křižovatce“, velí Leutnant Socha. Svíravý pocit, padání do černé díry. Najednou je mlha i uniformy pryč. Jen auto je stejně zablácené. Ale my jsme zase v roce 2011, večer 15. července. „Teda chlapi, to je jízda, to je jako na splašený krávě“, užívá si Socha. „Na tohle nikdy nezapomenu, snad nám tam Paur nechal na grilu ještě nějaké maso“. Fakt, byla to sice fuška, ale kdy se člověku zadaří jet v Opel Kadettu z roku 1939 a ještě si vyzkoušet jak to asi vypadalo na Východní frontě před 70 lety a jak se asi cítili vojáci Wehrmachtu. Ještě, že nás to nepřeneslo do roku 1942 a dál. Ví bůh, jestli bychom se z toho dostali živí.

Večer film „Kouř“. Druhý den ráno, vínko, tj. pohoda, klídek, tabáček (z vodní dýmky), povinná návštěva pohostinství v Oseku. Při odchodu v pozdním odpoledni si všímáme na baru naloženého hada v lihu… Můj čas na pánské jízdě Antidivadla se chýlí ke konci. Takže nakonec můžeme přepsat i dějiny, že se operace Barbarossa na východní frontě zůčastnila i malá jednotka Čechů (nebo Sudetských Němců) v uniformách Wehrmachtu Leutnant Socha, Gefreiter Patka a Kraťas, Feldwebel Brabčák a Charvy a Oberchütze Bebleba.

Marek Velebný

foto: https://velebny.rajce.idnes.cz/vitinka.cervenec2011

Z pera Sachrdortu...

S trochou nadsázky by se dalo říct, že první pokusy o vytvoření divadelního antispolku rozčeřily až do té doby klidné hladiny šedivého plzeňského života už kdysi dávno, snad před naším letopočtem... Jisté je, že pokud jsem tou dobou ještě netahala kačera po dvorečku, možná  jsem si četla v bravíčku, zatímco o pár trolejbusových zastávek dál se začínaly psát antidivadelní dějiny.

Zbývalo ještě ale mnoho světelných let do osudného momentu, kdy mě jeden ze zakládajících členů oslovil a vyzval, ať se dostavím na představení tehdy již profláklého Antidivadla. Jelikož jsem tohoto člověka viděla hrát ve hře od Václava Havla, vydala jsem se na první představení v očekávání čehosi podobného Audienci. No, trochu vedle. Každopádně se můj život měl právě tehdy změnit od základů. Droga jménem Antidivadlo se mě postupně naprosto zmocnila.

Během posledních několika let jsem se snažila mnohokrát utéct před vlivem té sekty a všeho s ní spojeného do nejrůznějších koutů světa. Moje závislost na Antidivadle byla ale tak silná, že jsem se vždy musela vrátit, a to nejlépe na premiéru nového představení. Mnohdy jsem rušila letenky na příští cesty, abych mohla dotyčné představení vidět znovu a znovu. Jinak to nešlo. Volání Antidivadla je silné! Jako by Zdeňkovy housle byly magnetem, mužné hlasy, chlupaté nohy a originální kostýmy ostatních chlapců zemskou přitažlivostí a samotné antidivadelní jeviště černou dírou, ve které mizí skutečný svět, a namísto něj se rozjíždí parodie, která je mnohem skutečnější! Antidivadlo, ten kolos, jenž semlel nejednoho diváka, ba i nejednoho herce!

Specifický charakter Antidivadla je podle mého mínění dán už různorodými charaktery herců. Jako by zde byla tendence vyvažovat naprosté šílenství jádra divadla (J.S., D.Ch.) zapojením racionálního (M.K) či ženského elementu (M.Ch.) nebo přizváním vážné (D.B.) či méně vážné hudby (Z.N.). Během období rozkvětu divadla někteří (jak se říká „v nejlepším“) odešli a nečekali, až je to semele úplně (R.I.V.)

Na protikladech stojí i samotný antidivadelní styl. Interpretům se daří šetrně prokládat laciné vtipy   recesí a ostrým sarkasmem, kdy mnohdy je k maximálnímu prožitku třeba mít vědomosti týkající se oborů literatura, dějiny a fotbal. Takže na své si přijde celá škála diváků, od náročných divadelních kritiků, přes studentky z průmyslovky a Janu Vejvodovou až po náhodné kolemjdoucí... Jinými slovy – smích se z hlediště ozývá nepřetržitě, pouze pokaždé pochází z jiného kouta, podle zaměření diváků. Sedět v první řadě také bývá velice intenzivní zážitek. Za doby silně expresivního člena R.I.V. se nicnetušícímu přihlížejícímu mohlo lehce stát, že mu na hlavě přistanou hercovy trenky. O nebezpečí první řady mohou vyprávět i diváci zasažení kusem rozkousaného rohlíku se šunkou umně vyflusnutého do dáli hlavním hrdinou skeče zaměřeného na problematiku marketingu knižního trhu.

Můj osobní vztah k Antidivadlu není pouze divácký. Poštěstilo se mi jednou zazářit v důležité roli židovského věšáku o velikosti XXL, což významně ovlivnilo můj postoj k prknům, která znamenají svět. Dýchat stejný vzduch jako oni! Mžourat do stejného světla reflektorů jako oni! Sklízet stejný potlesk jako oni! Takové pocty se mi předtím nedostalo. Nikdy na to nezapomenu. Díky, kluci!

Co zbývá? Snad jen se zamyslet nad významem předpony ANTI  ve slově Antidivadlo. Všichni se totiž mylně domnívají, že anti- znamená cosi jako popírání tradičního, kontrast, anarchismus v divadle, něco rádoby šokujícího, argumentujícího, nesouhlasícího se zažitými skutečnostmi. Když jsem ale letos asi po čtrnácté seděla v hledišti na té samé hře (měla jsem sice už zakoupenou letenku do Hondurasu, ale nakonec jsem zase podlehla, let zrušila a koupila si lístek do Dialogu), potichu si odříkávala jednotlivé repliky s herci a přála si více improvizace, abych se nemusela nuceně smát tomu samému, napadlo mě, že Anti je vlastně zkratka.

Alkoholem Napojená Teatrální Ikona.

Má snad někdo nějaké jiné vysvětlení?

Katka Sachrová

Prachatická divadelní anabáze

Druhé dějství: Ubytování a produkce

---

Obraz 1

Je vždy velmi obtížné navazovat na myšlenkové pochody páně Charváta, zvláště je li po večeři sestávající z tvrdého hrachu a solených briket stižen tancem svatého Víta. V takové situaci snáze pochopíte filozofii fořta bažícího po kusu vysoké, přesto se o to pokusím a navážu na neohebné líčení z minula.

Dobrouzdali jsme do čajovny „U Hrušky“ a dočkali se milého přijetí. Psisko vylo a čajmajstr nás obdaroval jablky, prý místní zvyk. A že je máme před odjezdem nepoškozená vrátit, toť prý pokračování tohoto obyčeje. Poté nám ve folklorním vědérku donesl zbytky čaje z minulého víkendu. „To máte na ranní vygloktání a večerní umytí nohou. Pokud v čaji omočíte své paty,“ říkal zasvěceně, „získají opět svou přirozeně zdravou barvu.“ „Máte něco proti žluté?“ pokoušel se oponovat David, ovšem odpovědi se nedočkal. Místo toho nám čajmajstr poručil vyzout se a nehlučet, hluk prý škodí tibetskému čaji ze všeho nejvíce. „A nyní si vybalte,“ ukázal čajmajstr na temný kout, „za hodinu a dvě k tomu začne vaše vystoupení, do té doby mne postrádejte.“ Osaměli jsme. „Navrhuji zdrhnout,“ nabádal jsem Davida. „Naopak. Zůstaneme a zdrhneme až potom,“ odvětil suše David a počal vybalovat z krosny své nádobíčko: oteplovačky proti studenému divákovi, příležitostný šňupací tabák pro nechápavé novináře s názvem Vdechni-zdechni, ostrý okulár na tupé pohledy, ešus na přídavek a skládací kříž, to kdyby přece jen nalezl Krista. „Tak,“ přelétl David očima svůj neskromný majetek, “jsem hotov začít, nyní si skočme do hospody, u několika pint piva se rozmluvíme.“ Nemělo cenu cokoli namítat, hodil jsem na sebe žebráckou tornu, nandal galusky a vyšel v Davidových stopách do útrob městyse, místo instinktu čuch.

---

Obraz 2

A nyní hrstka slov k samotnému představení. Hrát ve dvou, to Antidivadlo ještě nezažilo. Nicméně vše jest jednou poprvé. Vytasili jsme se s prověřenými miniaktovkami Exekuce, Rozhovor s fotbalistou, Flegmatici. Diváctvo jevilo patřičný zájem, inu rozhodl se kolega Charvát nádavkem předčítat svou poezii. Nedal jsem se zahanbit a spustil také. Sice jsme četli oba najednou, leč o to dříve byl konec a my se mohli těšit na noční výlet po zdejších hospodských skvostech. Ten trval až do ranních hodin... Co psát víc, když si nic z toho nepamatuji?

Jan Sojka

Prachatická divadelní anabáze

První dějství: Cesta

---

Obraz 1

Bukanýr Sojka a brundibár Charvát se na pozvání prachatických uměnímilovných zapálenců vydali do jižních Čech ztéci tamní čajovnické doupě. Umělecký vedoucí souboru Brabec byl raději ponechán doma, aby produkce měla úroveň a za něco stála. Navíc musel  o sobotě připravovat rodinný oběd – lévance a pirožky.

Sojka se na cestu vlakem nesmlouvavě ohákl do apartní ajznboňácké haleny (aby prý splynul s atmosférou nádražní haly), na nohou se mu rozšklebovaly sandály z pravé tapíří kůže (bohužel bez řemínků a přezek), naštěstí podrážky měl přiraženy k chodidlům klihem. Charvát vycestoval s nařasenou kamizolou s třásněmi ala Old Firehand. Na nohou se mu skvěly gumózní kopačky s notně již ošoupanými předními šrouby, takže  nepřepadával přímo na hubu, jak měl ve zvyku.

Cestu vlakem si Sojka s Charvátem krátili hovorem o ženách a jiných světských vymoženostech.

    Sojka: Co tam vůbec z našeho bohatého repertoáru dáme na přetřes – ve dvou?

    Charvát: Ve dvou se dá dělat málo věcí…

    Sojka: Napadá mě jedna, ale do té bych se s tebou nerad pouštěl – až jak mi to
    dopadne doma…

    Charvát: Být prvotřídní milovník je umění ze všech nejlacinější…

    Sojka: Je to řemeslo jako každé jiné – musíš mít patřičný drajv a
    zjev k nezeblití…

Zvlněná malebná krajina za oknem ostře kontrastovala s tím, co právě Sojka pravil.

    Sojka: Máš tucha, proč ženy při orgasmu tolik vyvádějí?

    Charvát: Poněvadž to chtějí mít s tebou co nejdřív za sebou…

    Sojka: To se pleteš, kamaráde…

    Charvát: Chtějí tě tím povzbudit…

    Sojka: Mě?

    Charvát: … a tím uspíšit tvoji ejakulaci…

    Sojka: Proč zrovna mojí?

    Charvát: … protože se při sexu s tebou neskonale nudí…

    Sojka: Se mnou?

    Charvát: ... nebo jsou unavené - anebo obojí…

    Sojka: Jsem velmi znepokojen stran tvé úvahy…

Po této disputaci cesta ubíhala v tichém a pokorném zadumání obou umělců.

---

Obraz 2

Když oba liftbojové míjeli prachatické plakátovací plochy, upoutala je pozvánka na divadelní pásmo Život aritmetika komára.

Zveme Vás na dnešní  autorské čtení, divadelní skeče a filmové promítaní v nevídané režii umělců z Plzně – sedmilhářů, ješitů, kolohnátů, trafikantů, kolaborantů a v neposlední řadě pedagogů Jana Sojky a Davida Charváta. Přijďte v hojném počtu, na konci produkce umělci přislíbili, že se jich můžete na všelicos vyptat, případně je zmrskat nafasovanými opentlenými lískovkami.

To nám to pěkně začíná, řekli si oba kumštýři a očividně ubrali do kroku… Jak se později ukázalo, plakát s pozvánkou měl na vlastní náklady a zodpovědnost vytvořit loajální člen souboru a přítel z nejmilejších Brabec David – umělecký vedoucí souboru.

Dokončení za 14 dní.

David Charvát