V síti s Antidivadlem XXIX.
Antidivadlo slaví osmnáctiny!!!
Ani v nejhorším snu mě nenapadlo, že když 16. března 1994 odehrálo Antidivadlo své první a vpravdě pološílené vystoupení v Polanově síni Městské knihovny v Plzni, budu po osmnácti letech smolit tento článek konstatující antidivadelní plnoletost. Zkrátka cesty múz, či spíše antimúz, jsou nevyzpytatelné! Že jsme tehdy měli v plánu odehrát jen jedno vystoupení pro přátele a hospodské kumpány, zní z dnešního pohledu jako prachsprostá výmluva…
Rozepisovat se při této příležitosti o Antidivadle, jeho humoru a poetice, nenese valného významu. Kdo nás zná, ví své, a kdo ne, nechť v neznalosti zůstane. Jako mnohem originálnější jeví se mi nápad zlehka načrtnout své současné kolegy tak, jak je vidím pouze já, tedy ryze soukromě a citově zabarveně a z jejich pohledu tudíž dozajista nespravedlivě. Tím spíše směle do toho a ani slovo stranou!
Vedle mé osoby, coby zakladatele souboru, vyčnívá jakožto služebně nejstarší člen David Charvát. Dámy jej budou znát spíše pod honosnými přezdívkami „vikomt“ či „sultán“, kterými se podepisuje pod milostnou a rovněž i obchodní korespondenci. Ve své bytosti je pan David naturelu filozofického. Když se nudí, zhasne, ulehne na zeď, počítá tmu a pronáší moudra typu: „Je li tma všude okolo, pak je jasné, že i já jsem tma.“ Rovněž odhadl, že Měsíc je přesně tak velký, jak vypadá. Toliko střídmě o Davidu Charvátovi.
Následuje tvrdý oříšek, ba přesněji paraořech, David Brabec. Je velmi hodný k okolí a ještě více k sobě. Často a rád se směje, obzvláště není li čemu. I tento David je velmi nadaný a ke všemu skromný. Jí úplně všechno a plně holduje magii ročních období. Například o zimě říká, že je to čas prejtu a jitrnic. Toliko o Davidu Brabci.
Nejzáhadnějším antidivadelníkem je Zdeněk Němeček, prokletý básník života a nenapomádovaný houslista. Propadl své vnitřní genialitě a podléhá bludu, že ho cosi nadpozemského pronásleduje. Z tohoto ne zcela pochopitelného důvodu nocuje na zemi a po svém bungalovu má rozestavenou síť zrcadel. „Až si ta bestie pro mě přijde,“ říká, „bude mou jedinou šancí, že ji zrcadla popletou a ona napadne toho nepravého… Ovšem i tak to budu já a z toho se nevyspím,“ dodává zasmušile. Tolik o tvorovi Zdeňku Němečkovi.
Na řadě je Martin Krátký, antipól svého jména. Je totiž neobvykle dlouhý od nosu až po paty. Tvrdí ke své obhajobě, že za tento svůj zjev nemůže. Obhajuje se marně, nikdo ho neobviňuje. Snad proto miluje horolezectví. „Není to pro přízemní lidi,“ holedbá se. Můžete ho potkat kdekoli a nikde. Poznáte jej podle beranice po předcích. Přeměnil ji v jakési hnízdo a chová v něm s opatrností sobě vlastní své city. Tolik krátce o Martinu Krátkém.
Posledním do party je věkově i člensky nejmladší Jan Paur. Na jevišti není mnoho vidět, a to i když deklamuje. Tento fakt Jana trýzní a nutí ho vystavovat své tělo paprskům slunečním i vycházejícím z lustrů, svítilen či baterek. Jako houba nasává světlo a doufá, že již brzy naplno zazáří. Tolik po světle bažícím Janu Paurovi a osmnáctiletém Antidivadle vůbec. Neděkujte, zatím ještě neodcházíme…
Jan Sojka