V síti s Antidivadlem XXX.

Pár vět o mužích

Plzeňské Antidivadlo zastihujeme ve velkém „plnoletém“ jubileu, a sluší se tedy tvářit (alespoň na chvilku), že těmi jedinými arbitry umění jsou v plzeňské kotlině právě oni. Sami svůj inscenační styl definují jako směs „absurdního a černého humoru, ke kterému patří i původní písně“. Definice širokospektrá, obecná a bližší spíše pro ty, co se moc koukali na Monty Pythony a po nocích četli Ionesca či Becketa. Sami toho o sobě tedy mnoho neprozrazují a nutí zvědavce „aby se raději přišli podívat“. Tváří se tajemně, zlehčují úroveň představení a vypadají jako taková divadelní rarita svého druhu…Ale! Je nutné zmínit, že na současné české (potažmo slovenské) divadelní  scéně není Antidivadlo v ranku „pánského“ divadla jediné. Nejbližším uskupením jak generačním, tak tematickým je pražské divadlo VOSTO5. Určitě by nebylo od věci připomenout i Nvotovo bratislavské Túlavé divadlo či další ex-DAMU kapelu/kabaret Střídmí klusáci v kulisách višní a jejich Autobuf.

Vezměme si ale  na paškál ty věkově a inscenačně nejbližší. Jejich podobnost je pro všechny, co mohou srovnávat, zjevná, ale jaká je jejich diverzita, logicky vycházející z esenciálního zaměření členů těchto dvou souborů? Pražská VOSTO5 pracuje více s divadelními odkazy, obratněji řeší scénu i jevištní akci – ačkoliv ve svých výstupech pracují s „neherectvím“ či naopak velkou hereckou manýrou (která má záměrně vyznívat jako parodie herců „kumštýřů“). Ve svých hrách, skečích a kabaretech reagují na současné dění a často se obrací do historie. Kromě vlastních inscenací se věnují i jiným aktivitám - v minulosti kultovní Baráž na Óčku, v současnosti talkshow Kupé v lese po pražských kavárnách. Definitivně zde tedy vyplývá zásadní rozdíl mezi Antidivadlem a VOSTO5. Antidivadlo čerpá více z literatury, pointy jejich skečů vyžadují určitou sečtělost a vzdělání, blíží se spíše kabaretu „literárnímu“ než „divadelnímu“, a to zcela logicky, protože sami jsou aktivními autory. Umělecké východisko je tedy podobné, ale formální jevištní nástroje jsou odlišné. Oba soubory rády a s gustem do svých skečů zatahují publikum a dotváří tak dojem interaktivního a syntetického divadelního rukopisu. Ale každý po svém – zatímco Antidivadlo nutí své diváky požívat alkohol, tančit disko na jevišti či se nechat urážet jako zřícenina hradu, VOSTO5 rovnou vmanipuluje své publikum do rozhodování o dalším vývoji postav během představení. Diváci obou souborů by se tedy mezi sebou mohli v hledišti klidně vyměnit a troufám si tvrdit, že by se pobavili stejně, neboť i VOSTO5 počítá s poučeným divákem. Jejich „Stand´artní kabaret“ sestavený z improvizace nad pytlem oblečení na prázdném jevišti, jako by z oka vypadl leckterým scénkám plzeňského Antidivadla.

Obě divadla vznikla  přibližně ve stejném časovém údobí, a teď, v čase vrcholu kariér jejich hlavních protagonistů, už požívají určitého jména. A čím to, že to naše plzeňské Antidivadlo se tomu pražskému vyrovná a přesto za hranicí kraje o nich ví jen pár zasvěcenců? Ačkoliv se nám Antidivadelníci snaží namluvit, že se „nevyjadřují k současnému dění“, nevěřme jim, protože jakákoliv jevištní prezentace v konkrétním čase realizovaná v konkrétním místě automaticky reflektuje skutečnost a současnost. Jakékoliv divadlo je tedy divadlem současným! Možná by se z podstaty věci dalo spekulovat o „divadelním“ pohledu na tvorbu Antidivadla, které už ve svém názvu jasně definuje svůj vztah ke „kumštu“. Po letech hraní ovšem už ani u Antidivadla nemůžeme hovořit o „neherectví“. Jejich letité zkušenosti (díkybohu!) zanechávají na jejich projevu známku protřelých jevištních recitátorů a baletních mistrů. Kolektivnímu syntetickému projevu by jistě prospěla větší sehranost služebně mladších kolegů (kdy je jejich „neherectví“ opravdu nehrané) či naopak příliš profesionálně podanému projevu hostujících interpretů. Hraní na „nehraní“ je další známkou jejich autorského rukopisu. Scénografie a kostýmy jsou také poznamenány určitým absurdnem – záměrně se tedy hraje v oblečení pravděpodobně po mladších sourozencích, scéna je bohapustě chudá a špatně udělaná. V divácích to vzbuzuje  nonkonformní pocit, že tito pánové se dneska odpoledne nad pivem a tak po čtvrtém kousku se domluvili, že zkusí to divadlo. Jen tak nahrubo sepsali hospodské frky a  jali se před diváky ukázat svou nepřipravenost, neobratnost, hudební hluch a nebetyčné sebevědomí.

Vždycky si říkám, jaká je škoda, že je to plzeňské Antidivadlo takové peciválské – jednou za rok vylezou ze svých děr, obují škorně, zabalí si řízek a jedou „na štaci“ – bezcílně bez divácké strategie podle klíče „kdo nás pozve“, ale hlavně podle klíče nejklíčovatějšího „jestli se nám chce“. Sami o sobě tvrdí, že se berou s nadhledem, avšak je  snadné zaměnit nadhled za určitý druh tvůrčí pohodlnosti. Ono totiž být „regionální star“ není nic jednoduchého, ale na druhou stranu ani těžkého. Jak se říká, všechna sláva, polní tráva – a to platí v Plzni dvojnásob. Ale ještě chvilku bilancujme za náš věhlasný soubor – veřejně konečně přiznejme, že právě Antidivadlo je kromě Černíkových Evrybáb jediným plzeňským souborem, který má co mluvit do tendencí současného divadla a který by MOHL (kdyby chtěl) obstát v nadregionálním kontextu .

A co jim popřát do dalších 18 let: Více ctižádosti? Invence? Trpělivosti? Kázně? Diváctva? Lepší public relations? Audience development? Kdepak. Nic z toho pánové nepotřebují, všeho mají vrchovatě – snad jen aby se toho tučného narozeninového dortu příliš nepřejedli a nebolelo je břicho a hlava. A možná také doufat, že jednoho dne se z úpatí „kopce pod Antidivadlem“ odváží vylézt nahoru a rozhlédnout se, co se děje i jinde, za jinými „divadelními či antidivadelními kopci“, a my se pak dočkáme nadšených článků kulturních rubrik, kde se již nebude psát o „plzeňském Antidivadle“ ale stručně jen o „Antidivadle“, protože konkrétní místní přídomek již nebude v celorepublikových médiích potřebný.

Irena Velichová