V síti s Antidivadlem III.

Něco málo o panu Charvátovi

Znám ho vlastně odjakživa. Brouzdal chodby stejného gymnázia jako já a v batikovaných kalhotách, kterými se kromě něj mohli v oněch časech chlubit jen členové bigbeatové kapely Sifon, platil za frajera.

Potkával jsem ho i na sportovních kolbištích, a to vždy v týmu soupeře. Jako já holdoval fotbalu, futsalu, florbalu a fandil bandy hokeji. Dalším místem, kde jsme se pravidelně střetávali, byla informacemi nasáklá půda Západočeské univerzity. S neskrývanou libostí si při přednáškách doktora Bavlny a doktorky VejH2O sedával za mě a upřeně mi hleděl do týla.

Vůbec mě tedy nepřekvapilo, když se zcela nenuceně zjevoval i na vysokoškolských seancích, večírcích a mejdanech, dokonce i na těch, které jsem osobně pořádal. Málo platné, zjevoval se vždy a všude.

Vše vyvrcholilo jednoho hladového rána v mém studeném studentském bytě. Obudil jsem se se sousedovým zakokrháním a po namrzlém linoleu se popaměti šoural navštívit jistou místnůstku. K mému zděšení odtud cosi temně zahučelo: „Obsazeno!“ Zhruba po třičtvrtěhodině se ozvalo spláchnutí a s úlevou ve zpocené tváři vylezl on.

„Půjčím si tvou žiletku, pěnu a pemzu,“ oznámil, aniž by na mě popatřil.

„A moje kalhoty bys nechtěl?“ pokusil jsem se o zoufalou ironii.

„Jestli mi budou,“ odvětil a zuřivě zatřepal pěnou. Nebyly mu. Přesto je nosí dodnes. Batika je dle jeho slov mrtvá móda a on, David Charvát, chce žít.

Jan Sojka